Moji milí,
z dálky to vypadá, že jsme si léto užili v naprostém klidu a pohodě, ale není to tak úplně pravda.
Se Zbojníkem žijeme společně šest let. Šest úžasných let, úžasných stejně tak, jak náročných.
Zbojník už není malé dítě. Tedy zvenčí. Umí být neodolatelný, úžasně přesvědčivý, zlatý syn. Chvílemi. Když se mu chce. Když se mu nechce, umí být pravý opak. A to stojí za to.
V poslední době strašně moc křičím. Sama sobě jsem tím protivná. Čím dál tím víc přibývají chvíle, kdy cítím zoufalství. Občas mi někdo v dobré víře poradí, že se nemám tak snažit. Že jsou věci, s kterými nic nedělám. Že to nejde. Že si mám držet hranice. A mám odpočívat. Nemyslet na to pořád. Nechat to plynout …
Jenže já to prostě nemůžu přijmout. Nemůžu.
Zbojník není šťastné dítě. Přestože je usměvavý, s každým se hned baví, spousta věcí ho zajímá a spousta věcí mu jde, přestože nás miluje a je vlastně strašně rád že je s námi, přesto má v sobě černotu. Takovou, jakou děti z většiny rodin nikdy necítí. Svět je pro něj ohrožující. Nevěří v dobro, věří v útok. Má v sobě tolik vzteku, že by rukou rozmlátil dům (jeho slova).
A pak jsem tu já. Přehnaně emocionální skoropadesátka. Jeho chování mi brnká na struny, o kterých jsem netušila, že ve mně jsou.
Letos je to první léto, kdy jsem měla pocit, že pokud se ho na chvíli nezbavím, zblázním se.
Hledala jsem pomoc a našla psychoterapeutický tábor plný odborníků. Vypsala jsem poctivě dotazník, svěřila se se všemi pocity. Odvezli jsme ho 300km od domova a za tři dny si pro něj zase jeli. Nedali to s ním. Nezvládáme ho, slyšela jsem v telefonu.
Můj muž se strašně naštval. Ne na něj, ale na ně. Na bandu xxx, kteří podrazí malého kluka i nás.
Já ani nevím, co cítím. Hlavnímu vedoucímu, kapacitě v psychoterapii, jsem odkývala úplně všechno. Málem jsem se mu vybrečela na rameni.
Zbojník neví, proč jel domů. Prý mu řekli, že mu doma bude líp. Tak o tom žádná, že. Spokojeně zaplul mezi své dvě sestry a jeli jsme domů. Řekli jsme mu že ho máme rádi a že to všechno probereme jindy. Hlavně, že je v pořádku.
Druhý den jsme šli na koupaliště. Chtěla jsem si s ním popovídat. Neměl čas, potřeboval jít za klukama.
Odsekla jsem mu něco ve smyslu jako Ať si klidně jde a že se chová jako primadona, my se pro něj táhnem přes půl republiky a on si nemůže udělat chvíli čas.
Ano, zažárlila jsem si. Očekávala jsem vděčnost, přítulnost, ocenění. On chtěl dojíst hamburger a jít za klukama pořádně se vyřvat.
Za pár minut jsem ho šla na skluzavku zkontrolovat a on tam nebyl. Nebyl nikde. Hledala jsem ho snad půl hodiny, už úplně zoufalá, holky ho hledaly, malá brečela.
Pak jsem ho uviděla. V dálce. Pozoroval mé zoufalství a váhal. Chtěl od nás odejít. Napořád. Úplně. Prostě chtěl zmizet. Aby nepřekážel. Aby nám nevadil.
Měla jsem strašnou chuť ho seřezat. Vymlátit to z něj. Aby pochopil. Aby mu to došlo. Abych si ulevila. Nesmí se mi schovávat. Nesmí mě strašit.
Nesmí sebou opovrhovat.
V těchto chvílích jsme oba stejně zoufalí. Sedíme proti sobě a vztek se promění v bolest. Fyzicky cítím každou ránu, kterou kdy dostal. Každou zradu, zklamání, každý podraz. Cítím bezmoc a cítím se v tom sama.
Zatím to společně vždycky ustojíme. Povídáme si, mluvíme o tom jak se cítíme, já přiznávám svá selhání a on vysvětluje své chování. Často neví. Někdy chce ublížit. Chce se pomstít. Někdy nechce bejt. Chce, abych si ho víc všímala. Chce se víc mazlit. Chce se mnou spát, držet se mě, chce se kolíbat. Nechce, abych se k němu chovala jako k miminu. Já se tvářím chápavě a statečně a uvnitř mě mi roste krápník z mého strachu. Každou naší rozepří se zvětšuje.
Mám v životě ohromné štěstí. Zítra jednu na zahradu za svou mámou a svým tátou, pořád ještě je mám. Mám velkou rodinu, bráchu, skvělé dospělé děti, opravdové přátele. Mám úžasného muže a přesto jsem v těchto chvílích úplně sama.
Povídám si sama se sebou, momentálně nesnesu nikoho jiného.
Marcelo, i ty předchozí roky byly hodně těžké, co se odehrálo v poslední době, co se změnilo, proč ten krápník začal tak hodně růst a bolet?
Puberta?
Únava?
Přechod?
Nechceš k sobě být upřímná?
Dost dlouho jsem sázela na pomoc zvenčí, měla jsem svého „Guru,“ jak jsem říkala chlápkovi, který mě z pozice odborníka doprovázel od začátku pěstounství. Byl pro mě majákem, ukazatelem toho, že je to možné. On sám byl v dětství Zbojníkem a já si dlouho myslela, že on to dokázal. Že důvěřuje světu. Že je v bezpečí. Pak se odehrálo cosi, co bych pojmenovala odkrytím karet, sundáním masky, možná nezvládnutí extrémní zátěže, kterou přinesl covid. A já to zahlédla: tu černotu. Najednou jsem viděla zeď, kterou nikdy nepřekročí. Cítila jsem jeho bezmoc, obavy, absenci víry v dobro.
A zůstala jsem úplně sama se strachem z toho, že když to nezvládl on, tak jak
to může zvládnout náš Zbojník?
Tak vidíš Marcelo, zvládla jsi to. Víš proč. To co s tím víš taky. Určitě to víš.
Věř si. A věř světu kolem tebe. Nesuď sama sebe. Pohlaď se. Dovol si chybovat. Nech se obejmout.
Kruci, to samé říkám Zbojníkovi….
Tak jo.