Když přemýšlíme o tom, co tvoří silné a zdravé město, málokdy nás napadne škola. A přesto právě ona formuje budoucnost – i důvěru v místo, kde žijeme.
Škola není jen budova s tabulí a zvoněním. Je to prostor, kde se děti učí nejen násobilku a vyjmenovaná slova, ale i odvahu být samy sebou, respektovat druhé, věřit si. Škola je laboratoř budoucnosti města – z dnešních dětí vyrostou zítřejší sousedé, kolegové, podnikatelé, rodiče i zastupitelé.
A podle toho, co ve škole zažijí, se rozhodnou, jestli chtějí zůstat – nebo odejít jinam.
Učitel jako architekt vztahů
Každý učitel, zejména ten třídní, má obrovskou moc. Může dítě podpořit – nebo ho zlomit. Může být průvodcem, který věří a naslouchá, nebo autoritou, která soudí a ponižuje.
Dobrý učitel vytváří klima důvěry. Tam se děti nebojí chybovat. Tam se učí spolupráci a hledání řešení. Ale tam, kde se učitelé střídají jako na běžícím pásu, kde vládne rivalita nebo odtržení od reality, důvěra mizí. A spolu s ní i chuť učit se, spolupracovat, zůstávat.
Co může město? Víc, než si myslíme
Město není bezmocné. Může:
- vybírat ředitele, kteří rozumějí lidem i vedení,
- podporovat učitele, oceňovat jejich úsilí,
- investovat do školních psychologů, preventistů, supervizí,
- naslouchat rodičům, kteří upozorňují na problémy.
Opravdová změna nevzniká na ministerstvu. Vzniká tam, kde se denně potkávají konkrétní lidé – ve třídách, na chodbách, v komunitě.
🧩 Můj příběh: Když škola zradí
S naším přijatým synem jsme měli obrovské štěstí na první paní učitelku. Jde o profesionálku v tom nejlepším slova smyslu – v první třídě nás přivítala s tím, že si načetla všechno, co o dětech v náhradní rodinné péči našla, o tom, co udělá s dítětem trauma, o poruše attachmentu … a že to určitě zvládneme.
A zvládli jsme to – hlavně díky ní. Žádná červená tužka, žádná šikana dlouhými domácími úkoly, žádné ponižování. Chodil do školy rád. Těšil se tam.
O to víc mě mrzí to, co nastalo na druhém stupni. V důsledku sporů uvnitř školy a nezájmu zřizovatele se začali střídat učitelé. Naše třída se stala „problematickou.“
V polovině 7 třídy skončila i třídní. Nevím přesně kolik třídních se postupně vyměnilo, než se objevil mladý učitel a vypadalo to, že si s našimi dětmi rozumí.
A pak nám jednou večer přišla zpráva o tom, že končí a že nám chce říct, že problémem nejsou naše děti (ani jeden z žáků, napsal doslova) ale učitelky.
Bylo mi líto nové ředitelky, která to určitě nemá snadné. Kuchařky stávkovaly, škola je jak za krále klacka, některé paní učitelky vypadají nešťastně i o prázdninách na koupališti, natož při vyučování. Chudák ženská!
Nového třídního dlouho nemohla najít – a pak se stal zázrak. Na poslední chvíli. Pro naše osmáky se našel – a náš syn z něho byl první den úplně paf.
Obrovskej chlap, co dělal na mrtvolách. Bývalý kriminalista. Můžou provést cokoliv a vždycky při nich bude stát. Vždycky se za ně postaví.
Druhý den si Zbojník vzal do školy elektronickou cigaretu a ke svačině pivo v plechovce.
PROBOHA PROČ?
NEVÍM.
KDE SI TO CIGÁRO VZAL.
KOUPIL.
PROČ SI BRAL TO PIVO K SVAČINĚ?
NEVÍM.
Cigeretu si zapálil v šatně kousek od dozorující paní učitelky a pivo vyndal z aktovky jakože nic na stůl. (Ale mami, třídní říkal, že můžeme provést cokoliv, že nás podrží.)
A já šla na rodičák za nejlepším třídním ze všech třídních a tam byl ohromný, asi šedesátiletý chlápek, který nám vysvětlil, že odešel z bývalé školy, protože tam vedení kradlo a on že si poradí se vším.
A na konci rodičáku, hlubokým ostrým hlasem řekl: Zákonný zástupce žáka XY, zůstane sedět. ostatní můžou jít.
Pustil se do mě okamžitě. Vyjmenoval nějaké paragrafy, které jsme porušili – držení návykových látek a umožnění vzít alkohol nezletilému. Myslí si, že ten kluk patří do výchovného ústavu.
Přestaňte mě zastrašovat Ospodem, není mi to příjemné, řekla jsem mu. Takhle se mnou nemluvte, děkuju.
Okamžitě pochopil, že na mě musí jinak. Společně musíme přijít na to, proč se ten kluk tak chová. Co můj manžel, jak s ním zachází? Je u nás všechno v pořádku? Pracoval v ústavu s problematickými dětmi, dokáže nám pomoc. Asi máme doma nějaký problém, na který tímhle ukazuje. Ale jaký?
To co následovalo, bylo jako zlý sen. Známky dobré, stížnosti jedna za druhou. Ředitelská důtka. V půlce září.
(Ale on říkal, že můžeme udělat co chceme a že nedostaneme žádnej trest, když se mu přiznáme. A já to pivo vytáhl a viděli ho všichni.)
Máme schůzku ve škole. Sedí tam celý pedagogický sbor, paní psycholožka tam není. Paní ředitelka neví, proč se scházíme, nikdo jí to neřekl. Sociální pracovnice Zbojníka posílá pryč, aby nečelil takové přesile. Já si pořád myslím, že jsme se všichni sešli kvůli tomu, abysme Zbojníkovi pomohli. Je to moje práce a vést ho a učit ve škole je zase práce jejich.
Paní metodička prevence mi předává zapalovač. Měl ho u sebe při odpoledce, škrtal si s ním.
Dozvídám se, jak se to s ním nedá. Spousty výtek, smšť přestupků. Dáváme si měsíc na zlepšení.
Doma křičím. Řvu. Brečím. Hádáme se s manželem – a já nevím- jsem měkká, rozmazluju ho, jsem nesoudná, jsem prostě kráva?
PROČ MYSLÍTE, ŽE SE TAK V TÉ ŠKOLE CHOVÁ?
NEVÍM, SNAŽÍ SE TÍM NĚCO UKÁZAT?
A NAPADÁ VÁS CO?
ŽE MU TAM NENÍ DOBŘE? ŽE SE CÍTÍ V OHROŽENÍ?
Máme terapie. Intenzivní. I já mám terapii.
Zbojník se snaží. Nebo to tak alespoň vypadá. Volá mi paní z Ospodu. Volal jí třídní. Nejde to. Požaduje schůzku co nejdřív, už si s ním vůbec nevědí rady. Otvírám Edupage a tam je pochvala od paní asistentky, že fakt dobrý.
Už se zlobím. Říkám Zbojníkovi, co volala paní sociální. Říkám mu, že tomu už vůbec nerozumím. On říká, že je třídní hajzl.
Volá mi paní asistentka. Zbojník hodil petardu z okna wc.
Přijíždí k nám policie. Zavolal je třídní – kvůli té petadě.
PROČ? CO TĚ TO NAPADLO?
PROTOŽE TO UDĚLALI MINULÝ TÝDEN KLUCI Z VEDLEJŠÍ TŘÍDY A NIC SE JIM NESTALO.
Nevěřím mu.
Volá mi Ospod. Třídní požaduje přítomnost kurátora na schůzce.
Píše mi maminka spolužáka – třídní se nechal slyšet, že našeho syna dostane do ústavní péče. Do výchovňáku.
A já se opravdu bojím.
Na schůzce čte paní metodička text o tom, jak strašný je. Neznat ho, zavřu ho do kriminálu. Ale já ho znám. Mám ho doma.
Nemůžu skoro mluvit, chce se mi brečet.
Metodička mi předává několik zapalovačů, které u něj našli.
Ptám se jí, jestli ho prohledávali. Popře to.
A TY ZAPALOVAČE JSTE NAŠLI JAK?
NEODPOVÍ MI.
JE PRAVDA, ŽE PETARDY HODIL UŽ MINULÝ TÝDEN Z OKNA HONZÍK Z VEDLEJŠÍ TŘÍDY?
MŮŽEME VÁM JEN ŘÍCT, ŽE ZBOJNÍK NEBYL PRVNÍ.
VOLALI JSME NA TO JINÉ DÍTĚ TAKY POLICII?
Ticho.
Už nechci, vzdávám to. Utíkám z boje. Jsem unavená.
Nechám si ho v domácí škole, říkám.
Paní sociální s tím nesouhlasí. Nemám se ukvapovat.
Paní ředitelka navrhne, abych si ho nechala nějaký doma několik týdnů, možná měsíců. Třeba do pololetí, snad … , Budu ho omlouvat, oni nám budou posílat úkoly. A uvidíme.
PO MĚSÍCI
Syn je tedy doma, učí se podle zadání, které mu posílá paní asistentka. Zjišťuju, že jsem mu neodhlásila obědy a že za ně musím zaplatit jako za cizího strávníka, když nechodí do školy.
Pořád něco.
Ve škole jsou konzultace. Jdeme společně – já a Zbojník. Ani jednomu z nás není dobře. Učitelka češtiny mi ukazuje jeho poslední práci ve škole – chyb jak máku. Jak kdyby neuměl ani psát.
Jenže já vím, že to umí. Píšeme náš společný deník. Čte knížky. Chodíme do muzeí a na výstavy.
Proč odevzdá práci jako kdyby to ani nebyl on?
Já už sem nechci chodit, říká mi pak na chodbě.
✋ Výzva pro rodiče: Nenechte své děti zraňovat
Vím, jak těžké je změnit školu. Jak vyčerpávající je boj s neviditelnou zdí. Ale prosím vás:
👉 Ptejte se, kdo bude vaše dítě učit.
👉 Zajímejte se o klima školy, vztahy, atmosféru.
👉 Nenechte své dítě trpět tam, kde se necítí bezpečně.
Máme právo chtít pro své děti víc než jen „přežít školní docházku“. Máme právo chtít školu, kde se bude dařit vztahům, respektu i naději.
