Jako přechodná pěstounka jsem ukončila svou první misi s krásným a zdravým modrookým blonďáčkem. S netrpělivostí jsem již očekávala druhý kouzelný telefon. Až konečně ten den nastal. Sociální pracovnice Krajského úřadu mi sdělovala, že mám možnost převzít dvojčata, dva dvouleté majoritní chlapce.
S nabídkou jsem souhlasila, jelikož mít dvojčata byl můj sen již od dob dospívání. Doptávala jsem se na poměry v rodině a zda mají chlapci sourozence. Bylo mi sděleno, že mají ještě starší pětiletou sestru, ale ta se odebírat z rodiny nebude. A já jsem tak v dobrém rozmaru vyřkla, že kdyby bylo potřeba, tak si je vezmu všechny tři…
Nastal den D, kdy jsme s mou klíčovou pracovnicí vyrazily pro dvojčátka do sousedního okresu. Ještě před odjezdem jsem se ujišťovala, zda máme vzít 2 nebo 3 autosedačky. Bylo mi sděleno, že určitě jedeme jen pro dva kluky.
Dorazily jsme na OSPOD a přivítaly se se sociálními pracovnicemi. Zavedly nás do kanceláře, kde na gauči seděli dva nejkrásnější romští kluci. Nebylo pochyb, že byli romští. V duchu jsem se musela smát. (možná se sociální pracovnice bála mi říct o jejich etniku, abych je neodmítla, nebo jen dostala špatnou informaci…ale bylo to vlastně jedno) Kluci mne sledovali svýma krásnýma hnědýma očima a černé vlásky se jim jen leskly. Přisedla jsem si k nim a začala jsem na ně mluvit. Nabídla jsem jim každému misku bramborové kaše s kuřecím masem. Bláhově jsem si myslela, že je budu krmit…Oba popadli lžičky a než bys řekl „švec“, bylo po jídle. Každý to pak zajedl ještě banánem a zapil vodou z lahvičky.
Mezitím mne sociální pracovnice informovala, že se v rodině vše zkomplikovalo a že přivezou ještě holčičku, a jestli bych si ji tedy také vzala. S radostí jsem přikývla, i když jsem si pak uvědomila, že nemám třetí misku kaše a obě misky jsou už prázdné. Ale holčička již byla na cestě. Chlapce jsme posadili do auta a vyjeli jsme naproti holčičce. Bylo to veselé, upovídané děvče, které má pro strach uděláno. Samozřejmě také romské. Posadila se do auta mezi své dva bratříčky. Bylo mi jasné, že bude mít hlad jako její bráškové, tak jsem jí dala alespoň banán. Několikrát si kousla, zbytek rozpůlila a dala ho svým bráškům. Její reakce mne velmi udivila. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to její banán, že kluci už měli. A ona mi s klidem odpověděla: „Vždyť to jsou moji bráškové…“.
Kluci nechodili, ačkoli jim byli 2 roky a 3 měsíce. Ale během týdne se to naučili a bylo to s nimi hned jednodušší. V poledne chodili společně spát. Spali ještě v dětských postýlkách s ohrádkou. Usínali společně, ale jeden z nich se budil dřív. Vyndala jsem ho z postýlky a vzala ho do kuchyně, kde si začal hrát. Za chvíli zmizel do pokoje, kde spal bráška. Tedy už nespal, seděl v postýlce a tiše čekal. Když jsem nahlédla do pokoje, ten, co již byl mimo postýlku, nosil tomu v postýlce hračky, aby si tam mohl hrát. Vyhrkly mi slzy dojetím, když jsem je tam viděla, jak se o sebe vzájemně starají. A takových momentů bylo během mé péče víc a dosud si stále pomáhají a podporují jeden druhého.
Já jako přechodná pěstounka jsem byla s dětmi doma a můj muž každý pracovní den odcházel do práce. Když měl ranní službu, tak se s dětmi ráno neviděl, ale když odcházel na odpolední, tak s námi byl celé dopoledne doma. Děti si ho brzy také oblíbily. Asi po třech týdnech, co u nás děti byly, se muž chystal na odpolední směnu. Holčička za ním přišla a vyzvídala, kam jde. „No do práce“, odpověděl muž. „Hmm, to náš táta takhle často do práce nechodil,“ konstatovala zamyšleně holčička. S mužem jsme se na sebe podívali a věděli jsme, že už jen tím, že muž chodí denně do práce, dáváme dětem dobrý vzor pro jejich další život.
Brzy jsme si udělali večerní čtecí rituál. Děti knížky a čtení milovaly. Po večerním koupání jsem se usadila na gauč, jedno dítě do klína a ostatní dvě na každé straně. To, které bylo uprostřed si vybíralo pohádku. A pak se vystřídali a to uprostřed mělo opět svou pohádku. A pak ještě potřetí. Z počátku jsme „četli“, spíš prohlíželi, obrázkové knížky se zvířátky, kdy se děti učily jednotlivá zvířátka poznat, zvuky zvířat, barvy a jednoduché básničky. Chlapci moc nemluvili a holčička sice mluvila, ale její slovní zásoba byla velmi omezená. Při příchodu k nám neznala jedinou básničku ani písničku, neznala barvy ani napočítat do pěti, což již děti jejího věku běžně umí. Ale děti nasávaly jak houby. Pediatrička na tříleté prohlídce konstatovala, že až na mírné nedostatky v řeči kluci dohnali vše a odpovídají věku tří let. A při převzetí dětí před devíti měsíci byli chlapci dle vyjádření neurologa vývojově na věku 1 roku. Holčička po dvou letech nastupovala do školy. I ona dohnala vše a nastupovala jako regulérní prvňák se vším, co má umět a znát.
Děti jsem milovala, jezdili jsme na výlety, koupat se do bazénu. Když jsem se s nimi někde objevila, lidi ani nenapadlo, že by děti nebyly moje. Děti nás oslovovaly „babi, dědo“, protože se to tak holčičce líbilo. Lidé pak bývali udiveni, když jsem řekla, že jsem pěstounka. Všichni si mysleli, že jsou opravdu moje. A v létě na koupališti, když jsme byli všichni pěkně opálení, jsme s mužem zjistili, že já jsem z nich všech nejtmavší. A s mužem jsme se pak smáli tomu, že já jsem z nich vlastně největší Romka, protože jsem nejtmavší.
Děti milovaly hudbu a tanec. Každý týden jsme si dělali taneční večery. My holky jsme si vzaly šaty, děda zajistil muziku a barevnou hudbu a společně jsme tančili. Kluci pak měli období, kdy chtěli také šatičky, tak jsem jim je dala, učili se tím oblékat a svlékat a užili jsme si spoustu legrace.
Bylo pro mne velmi zajímavé, že kluci nikdy nevyžadovali mou pozornost současně. Když byl jeden nemocný, tak druhý s ním soucítil a nepožadoval mne, když viděl, že se musím starat o maroda. A když onemocněl druhý, tak první byl hodný a nechal mne o nemocného pečovat. Nikdy nebyli nemocní současně. Dokázali čekat, až obstarám jednoho. Nestrkali se a nepředbíhali. Měli jsme zavedenou hierarchii – od nejstaršího k nejmladšímu a vše bylo vždy jasné. Nikdy se mi nerozbíhali na hřišti nebo na silnici. Měli za úkol si mne hlídat a tím pádem oni následovali mne a já je nemusela honit.
Čím se péče o ně lišila od bílých dětí? Ničím a vším. Všechny děti chtěly jíst, pít, hrát si, lásku, obejmutí, pomazlení, ale i pevné hranice. A zároveň byly jiné, tak jako se odlišuje každý člověk od druhého člověka, ale ta odlišnost nevychází z jejich etnika, ale z toho, že jsou všichni jedineční.
Dnes je klukům 10 let, holčičce 13. Ode mne odešli do dlouhodobé pěstounské péče po necelých dvou letech. Chlapci šli do rodiny společně, dívka šla do jiné pěstounské rodiny. Přechod a rozdělení zvládli perfektně. Dívka se po 4 letech vrátila k matce. Všichni chodí do školy, kluci mají zatím výborné výsledky. O dívce již žádné zprávy nemám, ale pokud byla u pěstounky, měla jedničky a dvojky.
Pro mne byla péče o ně nejkrásnějším obdobím mého života. Naučili mne spoustě věcí a zažili jsme situace, které bych s bílými nezažila. Jsem moc vděčná za to, že jsem je mohla mít v péči. A jejich srdečnosti si s chlapci užívám dosud, když si je beru v létě na prázdniny.
Mgr. Martina Kubátová
Havlíčkův Brod
22. 07. 2024