KDYŽ V PUZZLE ŽIVOTA (NE)CHYBÍ DÍLEK

Autorkou příběhu je Daniela – maminka tří biologických dcer a jedné dcery přijaté. Jako pěstounka na přechodnou dobu předala celkem 14 dětí, nyní je pěstounkou dlouhodobou.

Naše malá, téměř sedmiletá cácorka už zase nese krabici puzzle.

Někdy se mi do toho nechce… Ale jak začneme společně skládat, tak mě to chytne tak, že si to začnu náramně užívat. To mě pak může rozhodit jen jedno: když zjistím, že nějaký dílek chybí. Ach jo Myško, co jsem ti říkala? Musíš je vždycky všechny pečlivě schovat do krabice. Když nějaký chybí, už se ten obrázek nikdy neposkládá pěkně celý.

V průběhu naší profese přechodných pěstounů jsme s manželem odchovali celou řadu dětí. Malé námořníčky, které jsme převezli do přístavu jménem rodina. Po tu dobu, než se rodina našla, jsme je kolébali v naší loďce a dbali na to, aby ta cesta byla příjemná a bezpečná. A aby se ten čas strávený u nás stal hezkou součástí historie toho malého námořníka. Aby se jednou stal jedním dílkem v jeho životní skládačce.

Malého Piškotka jsme si přivezli rovnou z porodnice a v 6 měsících už jsme ho předávali do náruče jeho adoptivní mámy a táty. V rodině ho přivítal i čtyřletý bráška, taktéž adoptovaný, taktéž přijatý v 6 měsících věku. Ale nikoliv z náruče přechodného pěstouna, ale z kojeneckého ústavu. Pro někoho asi nepodstatný detail. Vždyť – proboha – to dítě si z tak raného věku nemůže nic pamatovat…zní z úst některých chytrolínů.

Po odchodu Piškota se nová rodina již neozve. Respektuji to. Mají právo na klid a sžívání se mezi sebou. Chápu, že nová máma nepotřebuje mezi sebe a Piškotka stavět další osobu.

Uplyne dlouhých téměř 9 let, když u dveří našeho domu někdo zvoní. Otvírám a jediný, koho poznávám je táta od Piškota. Máma změnila barvu vlasů i postavu, vypadá náramně. A oba kluci, které jsem naposledy viděla ve věku 4 roky a 6 měsíců, už jsou skoro tak velcí, jako ona.

Je léto, krásné počasí…a tak usedáme na zahradním posezení a naše (tehdy) čtyřletá Myška se ptá, kdo to je. To je klučina, který u nás čekal na svou mámu – vysvětluji. A protože v té době už máme souběh přechodného a dlouhodobého pěstounství, ve kterém s námi Myška žije, ví přesně, o čem je řeč a chápavě přikyvuje.

Máma nám sděluje, že přišli na návštěvu víceméně na přání Piškota. Ten samozřejmě ví, že je adoptovaný a ze spousty fotek, které od nás dostal také ví, kde trávil svých prvních 6 měsíců života. Dozrál do věku, kdy má potřebu si toto místo ověřit, osahat, přesvědčit se, že opravdu existuje…že není vymyšlené, že existujeme i my. Fotky z doby prožité v naší rodině má v albu. Nejraději prý má tu, kde je vyfocený ve starém kufru.

Piškot je bezprostřední, s přirozenými dětskými projevy. Vidím na něm rozpačitou zvědavost, a tak mu nabízím, aby si šel projít dům. Je jasné, že na to čekal. Provázím ho a ukazuji pokoj, kde měl postýlku (ten je stále stejný, jen místo postýlky má Myška psací stůl), kde jsem ho přebalovala a koupala, kde měl naskládané oblečení a plínky. A potom vylezeme spolu na půdu, kde je schovaný i ten kufr, ve kterém jsem mu pořídila jeho nejoblíbenější fotku.

Piškot všechno obhlíží rozverně a spokojeně. Je na něm vidět, jak si zaplňuje svými pocity a dojmy to místečko v životě, kterým si nebyl úplně jistý, protože si ho nepamatoval. Jak ho uspokojuje ten pocit, že takhle to opravdu bylo, že měl svůj domov a své lidi – byť jen dočasně. Ale všechno tam bylo jeho. Bylo to jeho „doma“ v začátku života. Měl se kam vrátit – i když jen na návštěvu. Všechno to bylo skutečné. A všechno to bylo pro něj přívětivé. Jeho dobrá nálada ho potom doprovázela po zbytek návštěvy, a dokonce velmi bezprostředně začal skotačit s naší Myškou.

Jeho starší bratr mezitím seděl s mámou na houpačce. Nedovedla jsem z jeho výrazu určit, jestli je naštvaný nebo smutný. Vypadalo to, jako by si přál jen jedno – jít už pryč. Nemluvil, jen seděl a koukal. Jediné slovo, které pronesl, bylo „děkuji“, když jsem mu nabídla zmrzlinu.

Mohlo by se říct, že z pozice věku (bylo mu už cca 13 let) neměl chuť se zapojit ani do hovoru s dospělýma ani do hry s dětma. Možná. Ale taky je možné, že tiše a smutně záviděl bráchovi ten jeden dílek puzzle, který si Piškot s rodinou přijel získat do své skládačky. On tu možnost neměl. V kojeňáku už by nenašel nic a možná ani nikoho, co by ho spojovalo s jeho prvním půl rokem života. Nebyl by to rozhodně ten kousek puzzle, který měl chuť dávat do své životní skládačky. To místo pro něj navždy zůstane chybějícím dílkem.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Rubriky