Kontakt s biologickou rodinou

Obsah článku

Představte si dítě, třeba kluka, můžou mu být tak čtyři, kterého právě přivezla sociální pracovnice do úplně nové rodiny. Je tam čisto, teplo, jídlo, nikdo neřve, nemlátí ho, nikdo se s nikým nepere. Jeho máma ho už nechce – proto ho odvedla na úřad.

Jdou týdny, on si zvyká, rychle se naučí orientovat v tom, co se po něm chce, je hodný. Ví, jak se má chovat, tuší, co má říkat a chápe, co se po něm chce. Má spoustu věcí, které dřív neměl: sladkosti, televizi, výlet do ZOO, mazlení, vyprávění, přijetí, klid a pohodu …

Dospělí kolem něj jsou jeho pěstouni, ale lidé si myslí, že je to máma s tátou. Tak jim tak začne říkat, je to pro něj jednodušší a taky by někdy byl rád, kdyby to opravdu tak bylo. Někdy v noci tajně brečí, protože se mu stýská. U něj doma to bylo jiný, máma jinak mluvila, vypadala i voněla. Bylo to tam hroznější, ale stejně, znal to tam, byla to jeho jistota, jeho máma.

Příběh může pokračovat tak, že se o tom, co bylo dřív, prostě nemluví. Když se kluk zeptá, někdo mu odpoví, že se neví, kde jeho rodina je a že má teď rodinu novou.  

Anebo si s ním pěstouni můžou o jeho biologické rodině povídat. Hrát si třeba pohádku, trošku se vyptávat. To, co bylo dřív se může namalovat, stejně jako to, co ho trápí, čeho se bojí a po čem se mu stýská. A taky by se možná dalo domluvit, že se může s mámou vidět. Dospělým u kterých je to nevadí, mají ho i tak rádi.

Jednou jsem vešla do pokoje  Z. a on brečel. Brečel, protože se bál, že na svou mámu úplně zapomene. A protože, kdyby jí tolik nezlobil, tak by ona nebyla tak zlá a mohl by být s ní. Stáhla jsem její fotku z facebooku a dala mu ji zarámovat. V průběhu času se jeho pocity  k ní měnily. Míval vztek, někdy se o ni bál, pak přišla doba, kdy se litoval a své neúspěchy sváděl právě na svou biologickou rodinu.
Po několika letech se ozvala a my se s ní začali několikrát do roka vídat. Zpočátku to pro nás všechny bylo těžké. Spoléhala jsem se na sociální pracovnici, ta s námi byla po celou dobu, její chování korigovala – například řekla, že Z. stačí pytlík brambůrek a velká čokoláda, kterou mu přinesla a on to hned snědl, zbytek že si zabalí a vezme domů a také kontakt včas přerušila, úplně přirozeně jsme se rozloučili a ona ji odvedla k sobě do kanceláře a my mohli úplně v bezpečí a bez scén odejít. To pro mě bylo důležité. Dnes nás někdy jde i doprovodit na autobus, povídáme si, Z. s ní zůstává i chvíli o samotě. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale tím, že se k ní chovám mile, že ji respektuju, že na ní vidím i dobré věci (máš její krásné oči, ty máš úplně po ní), jakoby mě Z. o to víc přijímal. A moc bych chtěla, aby  takhle jednou přijal i  sám sebe.

Jak to bylo dřív

Před zavedením přechodné pěstounské péče si s kontakty s biologickou rodinou dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech nikdo nijak zvlášť nezabýval. Dítě se dalo tam, kde bylo volné místo a nikdo se na nic neohlížel. V době návštěv se rodič mohl zastavit, ale určitě mu v tom nikdo aktivně nepomáhal. Pokud se dítě dostalo do pěstounské rodiny, informace o biologické rodině byly skoupé a styky s rodinou ještě skoupější.

Jak to je podle zákona

Podle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte a také podle zákona č. 359/1999 Sb. (o SPOD) má každé dítě právo na to vědět, kdo jsou jeho rodiče a z jakého prostředí pochází. Má také právo na to být se svými rodiči v kontaktu, je-li to v jeho zájmu.

Jako pěstouni máme zákonnou povinnost podporovat dítě v kontaktu se svou biologickou rodinou, nebránit mu a naopak udržovat sounáležitost mezi svěřeným dítětem a původní rodinou. Výjimku tvoří situace, kdy soud ve svém rozhodnutí výslovně upraví styk s rodiči, úplně je zbaví či omezí v rodičovské zodpovědnosti.

Proč to tak je

Pěstounská péče plnohodnotně nahrazuje péči rodičů  a přesto děti mají potřebu být nadále v kontaktu se svými biologickými rodiči. Každé dítě, které vyrůstá bez svých rodičů, má velmi nejistou identitu. My, kteří jsme vyrostli ve svých rodinách, jsme  pokračovatelé rodičů, známe rodinnou historii, víme, kam patříme, komu se podobáme … my tuto nejistotu necítíme.

Dítě potřebuje znát  svou mámu, tátu, babičku … Potřebuje přijmout pravdu,

Jaký jsem, když mí rodiče jsou nedobří?
Ten, komu jsem se narodil, nestojí ani za zmínku. Jakou mám tedy hodnotu já?

Jak na to

S historií dítěte a s kontakty s biologickou rodinou je potřeba naučit se pracovat. Existuje řada metodik, organizací, které se věnují podpoře biologických rodin a doprovodné organizace, které mají podporovat pěstouna.

Ale jsme to my, pěstouni, kdo situaci  ovládá a zároveň nese následky (a s námi naše děti).

Aby byla situace pro dítě bezpečná, musí být bezpečná i pro nás. Musíme cítit, že se s námi jedná s respektem a že na nás záleží. Nesmíme se cítit ohroženi ani biologickou rodinou dítěte, ale ani hodnocením a posuzováním ze strany odborníků, kteří se situace účastní.

Dítě nechce (my nechceme)

Přenechat tíhu odpovědnosti na dítěti je hodně krátkozraké a zbabělé. My jsme ti, kteří mají odpovědnost.  Pokud v nás (nebo z nás) bude dítě cítit jistotu, že je něco správně, tak to pro něj správně bude. Stejně tak naopak.

Pěstoun je kompetentní pečovat o dítě, které mu soud svěřil. Tím pádem je i kompetentní rozhodnout, kdy je vhodný čas (nebo není) na to, potkat se s biologickou rodinou. Bylo by všem ku prospěchu, kdyby se přesně takhle na nás, pěstouny nahlíželo a ostatní kolem nás našim postojům  důvěřovali. Budeme-li pravdiví a upřímní, poznáme, kdy je na setkání správný čas.  

My nechceme

Pěstoun je povinný a proškolený a přes to nejede vlak. Častý postoj odborníků kolem nás, pěstounů.

Jenže takhle to nefunguje.

Pěstoun má tu moc kontaktům zabránit, udělat je nesnesitelné pro všechny kolem a nebo naopak, podpořit nejenom dítě, ale i biologickou rodinu v tom, aby kontakty byly pro dítě prospěšné.

Prvním předpokladem je naše přijetí role – role pěstouna – tedy akceptace toho, že jako pěstoun nikdy nemůžu v životě dítěte zcela nahradit biologické rodiče.  To není jednoduché, ale je to důležité.

Druhou nutností je dovednost zajistit si bezpečný prostor sám pro sebe, umět si sjednat respekt, věřit si a v případě pochyb mít s kým pochyby probrat.

Mám pocit, že se čas i místo přizpůsobuje pouze biologické rodině dítěte?

Pojmenuju to, vysvětlím v čem mi to nevyhovuje a navrhnu eventualitu.

Bojím se, že mě rodič bude napadat, poštvávat dítě proti mně?

Požádám o doprovod a domluvím se předem na tom, kdo v takovém případě zasáhne.

V neposlední řadě je nutné přiznat si, že je pro nás, pěstouny, emocionálně náročné setkat se s těmi, kteří naše dítě opustili, případně mu ubližovali. A že může být i náročné vidět, že i přesto jsou tito lidé pro naše dítě důležití.

Častým argumentem nás, pěstounů, proč setkání neuskutečnit, je ten, že je po něm dítě úplně „rozsekané.“

Věřte mi, znám to.

Postupem času jsem přišla na to, co pomáhá. Být se setkáním v harmonii. Nebát se ho, nepředpokládat jeho průběh, nevytvářet si domněnky. Dopřát si čas na zpracování, netlačit, ale zároveń se nevyhýbat tomu co proběhlo, ocenit, co dítě dostalo … ( kolikrát jsem v noci tajně přeprala zasmrádlé oblečení z igelitek načichlých kouřem a savem vydrhla hračky nalezené bůhvíkde, aby se děti ráno šťastně oblékly a hrály si s věcmi, které dostaly…)

I naše děti po kontaktech cítí  zmatek, smutek, zlost … a zpracovávají to,  co se jim  v životě děje: moje máma je živá, já u ní už nejsem, mám tuhle rodinu, ale mámu můžu vidět, jsem v bezpečí, jsem doma, když mi bude chybět, můžu jí zavolat ….. Moje nová rodina mě přijímá i s ní, jsou jí vděčni že mě porodila, mám pro ně velkou hodnotu, mají mě rádi ….

Vidět své rodiče a biologickou rodinu je nejzákladnější lidské právo – a hlavně přirozenost. Buďme rádi, že naše děti své biologické příbuzné alespoń trochu a někdy zajímají. zajímají.  Dítěti tím pomáháme přijmout fakt, že vyrůstá v náhradní rodině a jeho vztah se k nám, pěstounům, díky tomu prohlubuje.

A i  díky tomu by jednou z našeho přijatého dítěte mohl být opravdu šťastný dospělý.

A proto tu přece jsme.

Další články