Selinka a Lukášek
Lucie má své dvě děti už dospělé a postupně s manželem přijali tři další – Selinku, Lukáška a Dominika.
Dlouhé roky pracovala jako zdravotní sestra v Dětském centru a svou práci měla ráda. Žádné
„její“ dítě nezůstalo v ústavní péči, všechny se vrály do svých rodin anebo se pro ně našly rodiny náhradní.
Až se objevila Selinka a ta si postupně získala nejenom Lucčino srdce, ale srdce celé její rodiny. Lucie si to
totiž děti , které byly v Centru delší dobu, brala občas domů na návštěvu. Po roce měla Selinka přejít do dětského domova na Slovensku a to Lucka odmítla dopustit.
„Překvapilo mě, jaký problém bylo svěřit dítě slovenského občanství do české pěstounské
rodiny. Na Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí nám bylo řečeno, že pěstounská péče není možná a že jsme dítě ublížili, protože jsme ji nechali k nám navázat citové pouto, čímž jsme jí ztížili přechod do dětského domova. Ale nedali jsme se a s pomocí dobrých lidí, paní ředitelky a sociální pracovnice z daného Dětského centra jsme podali návrh přímo k soudu, který nám Selinku nakonec svěřil.“
Po dvou letech přijali další dítě, tentokrát devíti měsíčního Lukáška. Děsi k sobě naprosto přirozeně našly cestu, mají se rády a považují se za sourozence. Lucie dál vypráví:
Chlapeček bez šance
„V té době si naše tenkrát sedmnáctiletá Evelína, jdoucí v mých šlépějích, vybrala z ústavu na
„půjčování domů,“ chlapečka s poměrně těžkou vrozenou vývojovou vadou mozku.
Prognóza byla hodně špatná, ale dcera trvala na tom, že dokud to půjde, bude se o něj bude
starat. Jak Dominiček rostl, začal velmi negativně prožívat návraty od nás zpět do ústavu, v noci nespal a plakal, měl záchvaty vzteku. Začal dostávat něco na zklidnění a já se nedokázala smířit s tím, že se jeho poslední zdravá reakce tlumí léky. Doma jsme to společně probrali a rozhodli se, že mu dáme trvalý domov. Bylo mu dva a půl roku, když k nám přišel na stálo.“
Lucie působí velice klidně, křehce. Jakoby péče o tři přijaté děti, každé se svou minulostí a s jinou rodinou, nebyla vůbec náročná. Na otázku, zda jí nechybí její profese, odpovídá, že ne. Že čím dál tím hůř snášela pohled na děti, které v ústavu zůstávaly, když ona šla domů. A že jsou věci, které by už dělat nechtěla, například dávat dítětilékařem předepsaný lék na zklidnění, který má nahradit pomazlení v náruči… Přiznává, že by si potřebovala častěji odpočinout, péče o Dominika je dost náročná, v noci toho moc nenaspí a stále s ním někdo musí být. Tím, že má s péčí o děti s hendikepem zkušenostii, dokáže si řadu věcí zajistit a obstarat. Přesto neodmítla nabídku neziskové organizace LIRA z.ú., poskytující sociální
služby rodinám dětí se zdravotním postižením nebo ohrožením vývoje v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Organizace kromě podpory při zajištění kompenzačních pomůcek a dalšího poradenství poskytuje i pomůcky potřebné pro vývoj dítěte. To Lucie přivítala.
To nejtěžší
A co se jí zdá na její cestě nejtěžší?
„Úplně na začátku mi přišlo těžké mluvit s dětmi o tom, proč nejsou u svých rodičů, ale už to
máme v pohodě. A právě teď mi přijde nejtěžší strach, že bychom mohli o Domču přijít, toho
se opravdu bojím. Postupně se ukázalo, že jeho zdravotní problémy jsou život ohrožující.
Vím, jaké to je, ztratit dítě, přišli jsme před lety při nehodě o patnáctiletého syna a vím, že bych to podruhé se zdravým rozumem nezvládla. Zjistila jsem, že strach o přijaté dítě je
stejný, jako o to vlastní. A že i láska je stejná. Napadlo mě, že kdybych věděla, že u Dominika
hrozí, že nám zemře, tak bych do toho nešla, ale s ubíhajícím časem si myslím, že bychom to
asi udělali stejně. Nedokázali bychom ho v ústavu nechat. Vidět ho, jak může i přes svůj
hendikep dělat všechno s námi a s ostatními dětmi, i když po svém, je k nezaplacení. A je
šťastný a spokojený.
A co bych si přála?
“ Aby žádní pěstouni nebyli potřeba a děti mohly žít ve svých rodinách, ale to je bohužel utopie. Svým dětem bych přála, aby poznaly své biologické rodiny, snad se to podaří. A za sebe přání nemám, snad jen kromě zdraví pro sebe a mé blízké. To, co dělám, mi dává strašně moc. Seli je neuvěřitelně upřímná a čistá, empatická, i když navenek se snaží tvářit jako tvrďák. S Lukáškem je velká legrace, on je taky tak trochu jiné dítě, v tom naprosto nejčistším smyslu. Neumím to asi říct úplně srozumitelně, ale naše děti z nás dělají lepší lidi.