Předáváme holky z naší péče dlouhodobým pěstounům. Máme za sebou skoro 2 roky společného života. Dívám se na první obrázek, který nám 8 letá Náfuka namalovala.
S Kecalkou jsem byla v její první školní den, Náfuce jsem byla na besídce v první třídě, v druhé i ve třetí ( před pár dny). Prožily jsme společné Vánoce s celou mojí rodinou, oslavily několikatery narozeniny a přivezly si domů štěně.
A tohle je obrázek po roce u nás.
Kousek z deníku
Včera jsme jeli na hory, na chalupu za mými rodiči. Slíbila jsem holkám, že půjdeme, konečně a pro ně úplně poprvé, lyžovat.
Máme za sebou zvykání na novou školu, zánět nosohltanu u jedné, střevní chřipku u obou, plavecký výcvik, sepsání pravidel naší rodiny, výlet do Beskyd, na Slovensko a do Pelhřimova, oslavu mých narozenin, narozenin mého muže, pečení jedna dvaceti druhů cukroví, výrobu vánočního dárku pro maminku, soutěž o nejlepší jednohubku na dětském Silvestru, návštěvu kina, divadla, planetária, zoologické zahrady, výlet na kole …
Holky nás neskutečně překvapují. A nejvíc překvapují sami sebe.
Holky jsou si totiž jisté, že nic nedokáží. Tedy, byly si jisté.
Například zavázat si tkaničku (v osmi a devíti letech) prostě NEJDE!!! Na to, že neumí smyčku jsem přišla náhodou, při balení dárků. Už to umí. Stačilo pár tkaniček, dřevěná židle a chvilka času. No, chvilka…asi dvě odpoledne. To třetí odpoledne přiběhla nejdřív Kecalka s řevem TETO UŽ TO MÁM !!! A jasně, Náfuka to prostě musela dokázat taky….
Obě mluví. Co mluví, melou. To, co říkají, dává smysl. Ty tam jsou žvatlavé zvuky jako když kvičí Morče. Normálně mluví. Ještě pořád, potom, co nám přijdou vysvětlit nějaký problém, vypráví nám v souvětích, co bylo ve škole nebo si vymýšlejí nějakou neuvěřitelnou příhodu, ještě pořád to s manželem rozebíráme. Ještě pořád se nemužeme nabažit pocitu úspěchu, jak hodně se toho dokázaly za pár měsíců naučit. Jsou jak houby, nasávají do sebe všechno, co kolem nich projde.
Už vědí, že je normální chodit do práce. Že ten kdo pracuje, má peníze. To opravdu nevěděly. Taky chtějí mít práci. Kecalka chce být ošetřovatelkou zvířat a kuchařkou. Bude mít dvě práce, protože chce mít krásný byt a hezky se starat o své děti. Až bude mít dceru, bude se jmenovat Marcela, jako já. Náfuka chce být učitelkou. Proč by ne? Ostatně, ze školy nosí jedničky, patří k nejlepším čtenářům a několikrát už mě porazila v dámě nebo když jsme hrály mlýn. Dcery bude mít dvě a obě budou Marcely.
Když k nám holky přišly, nezpívaly. Náfuka vůbec, Kecalka trochu a příšerně. Začínaly jsme s písničkou Pec nám spadla a Skákal pes. Zpívat a do toho tleskat se zdálo nemožné. Před měsícem jsme přidaly i dupání do rytmu a v pátek jsem koupila flétničku, triangl a xylofon. No, už jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala, jestli se nám to dohánění zanedbání nedaří až moc. “ Jedním tahem srdce z lááááskyyy maaaaluuuuujuuuu…“
Tatam je doba, kdy zalezly do postele a ani nešpitly. „Koukejte spát, ráno vstáváte do školy.“
„Jestli nesklapnete, zítra vám nic nepřečtu.“
Ztichnou, jsou to hodné holky. Na minutu. Prostě normální děti, no.
Varianty: Návrat k uzdravené mamince, odchod do nové rodiny nebo dětský domov.
A o to právě jde. Ony nežijí normální život. Bylo jim ubližováno, byly své mámě odebrány. Otec nejeví zájem, nikoho jiného nemají. Jsou u nás, u cizí rodiny a stát řeší, co s nimi bude dál. Stát pověřil mě, abych je vozila do školy, do malotřídky v jiném městě než bydlíme, aby měly individuální péči. Abych s nimi šla k zubaři, na logopedii, k psychologovi. Abych jim koupila všechno oblečení, hračky, knížky, věci do školy… Abych je domazlila, vykrmila, rozesmála. Abych je milovala. Místo ústavu naše rodina.
Kecalka i Náfuka mě včera dostaly.
Lyžovaly jako o život.
Pletly se jim nohy, ruce, hůlky i lyže, ale nevzdaly to. Kecalka, která na jaře nedokázala ujít pět set metrů bez toho, aby nebrečela, že už nemůže, sebou řízla snad stokrát. Náfuka nejdřív chvilku trucovala, seděla ve sněhu a tvrdila, že jí ty nohy PROSTĚ NEJDOU rozmotat, ale nakonec se do toho také zakousla. Po cestě domů jsem chválila jako divá.
„ A fakt nám to šlo? A ty si na mě pyšná, viď, teto? Že jsme šikovný sestry, viď ? A řekneš mamce, jak jsme šikovný? A pojedeme příští víkend? A fakt mi to šlo? A teto, že jsem šikovná?…“
Před několika měsíci byly holky ztracená mláďata. Neměly tušení, co všechno mohou dokázat. Nakreslit krásný obrázek. Z gumiček vyrobit náramek. Přeskočit kaluž. Přeplavat bazén. Cítit radost. Klidně spát. Nepočůrat se. Před několika měsíci by odešly ruku v ruce s kýmkoliv, kdo by se na ně trochu usmál. Za bonbon nebo kousek čokolády by se Vám pověsily na krk a říkaly, že Vás mají rády. Nechápaly pojem blízkosti, za to strašně dobře věděly, co je to samota. Večer s nimi ležím v posteli, masíruju jim záda, povídáme si. Tolik pus, které jsem za tyhle měsíce dostala, jsem možná nenasbírala za celý život.
A přesto – jsem pro ně jenom teta. Mají svoji mámu, mámu, ke které se jednou (snad) vrátí. Přeju jim to. Přeju to jí. Doufám. Představuju si to. Věřím tomu. Mou prací je provázet je po dobu, dokud se jejich situace nevyřeší. Nechtěla bych být v kůži toho, kdo o jejich dalším osudu rozhodně.
Vím jedno: já odvádím dobrou práci. Já a moje rodina jsme za rok 2014 změnili osud čtyřem dětem. Byli jsme s nimi do té doby, než našly svoji stálou rodinu. Chránili jsme je, tiskli jsme je k sobě, kopali jsme za ně. Moje práce mi dává smysl a přináší výsledky.
Nová rodina, úplně něco nepředstavitelného. “ A budou jako vy? “
Dětský domov, určitě jiný, než ten, v kterém byly. Domov, kde jich nebude na pokoji osm a kde každá bude mít svou skříňku. Dětský domov, kde budou společně nakupovat a nebude tam viset jídelníček na celý týden a kde si budou moc vzít banán, když budou mít chuť a ne jen v době nařízené svačiny.
Uzdravená maminka… Můžu odpřísáhnout, že pomoc biologické rodině holek – tady pouze mamince, protože nikdo jiný neměl zájem – byla maximální. V létě probíhala intenzivní sanace, dokonce jsem mamince dávala peníze, aby mohla holkám koupit jídlo a vzít je na zmrzku. Sehnal se psychoterapeut, organizace pomáhající s bydlením, s prací. Paní docházející přímo do bytu a učící co a jak se má dělat.
Bohužel došlo k selhání ze strany mámy a bylo rozhodnuto o tom, že se k ní děvčata za stávající situace vrátit nemůžou.
Byl konec prázdnin a blížil se rok, kdy byly holky u nás.
Lidově, schla mi řepa….
Holky informaci, že se k mámě nevrátí, vzaly v klidu. V té době už mně a mé rodině věřily mnohem víc, než komukoliv předtím.
Chápaly to, co děláme – pomáháme dětem, kterým onemocní rodiče. Takových dětí je spousta. Viděly, kolik lidí se snažilo pomoc jejich mámě, viděly ten rozdíl v tom, jak se k nim chovám já a jak ona. Pochopily, že sliby jsou sliby a poznaly, jaké to je, když se doma vaří, chodí se na procházky, teče teplá voda, nekouří se v bytě …
Samozřejmě pochopily i výhodu toho, když má člověk peníze – můžou jet na školní výlet, mají boty, které je netlačí atd…
Na začátku září jsme měly varianty už jen dvě, dětský domov nebo nová rodina.
Nezbylo nic jiného než použít kouzlo. Musíte si hodně přát, přání napsat a pak doufat … Holky napsaly své přání do deníčku.
Bylo to neuvěřitelné, ale nová rodina se opravdu našla.
O pár let starší manželé, právě dokončovali přípravu. Paní byla samý med a pán všechno znal a věděl.
No a po pár dnech od prvního setkání v ZOO k nám už teta Kamča se strejdou Filipem přijeli na návštěvu, Pak vzali holky na pohár, abych si od nich chvilku odpočinula a za týden se přijeli podívat, jak Náfuka hraje fotbal… A když udělali zkoušky na pěstouny a přemýšleli, jaké si vezmou děti, vybrali si Náfuku a Kecalku.
„Nás?“
„Teta Kamča si vybrala zrovna nás? „
„Jak je to možné? Ona si myslí, že sem šikovná?“
„Oni nás opravdu chtějí? OPRAVDUUUU?“
Nejdřív jsme strávili společný víkend na horách, pak jeli poprvé k tetě a strejdovi na víkend. O podzimních prázdninách tam byly dokonce čtyři dny, prohlédly si školu, seznámily se s panem ředitelem a se sousedy a skamarádily se s pejskem, který na ně v novém domově čekal.
Vyrobily jsme kalendář, kde holky na střídačku odškrtávaly dny, kdy se od nás budou stěhovat.
„A až za tebou přijedeme, půjdeme spolu do sauny? „
„A tvoje mamka bude už vždycky naše babička? „
„Až budeš mít nějaké jiné děti tak přijedu a pomůžu ti s nima, jo? „
Postupně jsme převáželi věci, holky se zabydlovaly v novém pokojíčku a když jsme pro ně naposledy jeli, vařily nám ve SVÉ kuchyni kafe.
Den D nadešel a tak jsme šli všichni na slavnostní oběd.
A pak se ozval zvonek, holky zaječely UŽ JSOU TADY a odjely.
Zbyl mi po nich v pokojíčku neskutečný binec a spousta věcí, které, jak mi obě nakázaly, jim mám přivést.
My se totiž neopouštíme. Zůstáváme jim nablízku formou dopisů a občasných návštěv. Uvidíme, jak dlouho nás budou potřebovat. K Vánocům ode mne dostanou deník života u nás, povídání o tom, kde s námi byly a co zažily.
Neztrácí nás.
Já a moje rodina jsme pro ně byli první lidé, kterým uvěřily, že se na ně můžou spolehnout. Do svých sedmi a osmi let vystřídaly osm různých míst, nejčastěji azylových domů. Na to, co zažily a prožily se my, „ normální“ lidi díváme v kriminálkách a zdvíhá se nám u toho žaludek. Jsou poškozené, rozbité a nikdo není schopen říct, zda se někdy opraví. Informace nasávají jako houba. Vědí přesně, co si kde můžou dovolit a je pro ně přirozené využít každé situace a každého, kdo se nechá.
Daly mi pusu a odjely.
Jediné, co mi teď běží hlavou, je ZVLÁDLI jsme to.
UF.
Nová rodina – teta a strejda – byli vybráni krajem. Nejdřív jsme se seznámili my dospělí a naplánovali, jak bude vše probíhat. Čím je dítě starší, tím pomaleji a pečlivěji probíhá zvykání a postupné předávání. Přestože holky byly nadšené a moc se těšily, došlo u nich k regresi a objevilo se počůrávání, pokakávání, sebepoškozování. Vše jsme konzultovali s novými pěstouny, psychologem i psychiatrem. Tento poslední týden se nic z mnou zmiňovaných projevů už neobjevilo. Myslím, že holky byly na předání připravené úplně nejlépe, jak to jen šlo. Celý proces od seznámení trval dva a půl měsíce.
Bohužel po předání pěstouni naše kontakty přerušili.
Předchozí díl
Pokračování
