Pamatujete na náš příběh bez šťastného konce?
Příběh o přechodné pěstounce, která přijala do péče údajně zdravé děti vyrůstající v bezpečném, prostředí, která během chvilky zjistila, že to není tak úplně pravda?
A přes zprávy psycholožky a dalších odborníků byly děti vráceny otci a podle pěstounky, která jim zůstala nablízku, hodně strádaly?
Jeho zveřejnění spustilo lavinu komentářů a zpráv. Dostaly jsme řadu příběhů o tom, jak jste i vy, v roli přechodných pěstounů, přijali zanedbané nebo i týrané dítě a jakoby to nikoho nezajímalo.
Na školeních slýcháme, že jsme součástí týmu a že náš názor je důležitý. Často to tak necítíme.
My, pěstouni.
Jakoby naše role byla pouze pečovat. A poslouchat. A řídit se pokyny odborníků. Tak to ale není. My jsme ti, jimž soud svěřil do péče dané dítě.
Kromě vašich příběhů a ocenění naší snahy změnit nefungující věci, jsme dostávali i negativní zpětné vazby. Jaké?
Že jsme neměli právo tyto informace zveřejnit.
Že by se to takhle nemělo řešit.
Sociální pracovnice, která měla dané děti na starosti ještě před tím, než šly do PPPD, a pak úplnou náhodou převzala agendu NRP, a proto v případu figurovala dál, na Petru, přechodnou pěstounku dětí, podala za zveřejnění příběhu trestné oznámení. Petra byla na výslechu na policii a trestní oznámení bylo potom odloženo. Žádný trestný čin nespáchala.
To meziobdobí – kdy jsme věděly, že bylo oznámení podáno – než přišla zpráva, že bylo odloženo – bylo hodně náročné.
K čemu nám to celé bylo?
ČEMU NÁM TO CELÉ BYLO, KDYŽ TO DĚTEM STEJNĚ NEPOMOHLO?
A co dál – dostaneme pokutu? Budeme moc dál být pěstounkami?
MLČENLIVOST.
Co všechno se za to dá za jedno slovo schovat!
Kolik přechodných pěstounů mlčelo, aby nepřišli o práci. Aby nebyli vyřazeni. Kolik pěstounů mlčí, protože nemají sílu a čas bojovat.
Udělaly bysme to stejně, protože jiná cesta než na to poukázat, prostě není.
Tento příběh se pro mě stal i příběhem mým. Viděla jsem, jak se K, děvče z příběhu, mění. Sledovala jsem v přímém přenosu boj jedné z nás o správnou věc.
Četla jsem reakci odborníka z MPSV o tom, že každá mince má dvě strany a pravda bývá uprostřed. Ohrožené dítě.
Podnětné prostředí.
Odpovědnost.
Naplněné potřeby.
Letáčky, projekty, kampaně.
Hořko v puse.
Jsem si jistá, že kdyby otec dětí dostal opravdu skutečnou pomoc, kdyby do té rodiny někdo docházel, někdo, kdo by si s dětmi hrál a učil se s nimi, někdo, kdo by zajistil potřeby dětí, které otec zajistit prostě nedokázal, tak by další život těchto dětí mohl být jiný.
Po odložení trestního oznámení policií Petra podala stížnost na MÚ, kde daná pracovnice pracuje. Přišla odpověď – pouze její vychvalování, k žádnému pochybení nedošlo, ten, kdo se choval neprofesionálně byla pěstounka. A tak Petra podala odvolání.
V tuhle chvíli už jsme – i díky zveřejnění příběhu – měli rádce, a tak jsme věděli, jak a kam odvolání poslat.
Po několika týdnech přišel závěr, v kterém Petře krajský úřad sdělil, že je v posuzování stížnosti revizním orgánem pro přezkoumání ZPŮSOBU VYŘÍZENÍ STÍŽNOSTI a že ve zkoumání se zabývá tím, zda se MÚ, na jehož pracovnici byla stížnost podaná, ve své odpovědi vypořádal se všemi skutečnostmi ve stížnosti uvedenými.
Kdyby věděla – a nebo kdybych já věděla – jak si na sociální pracovnici stěžovat hned, hned na začátku potíží, mohlo být všechno jinak. jenže jsme to ani jedna nevěděly.
To nám totiž nikdy nikdo, na žádném školení, neřekl.
KDYŽ PEČUJETE O NÁROČNÉ DÍTĚ NEBO DĚTI, SOTVA SPÍTE, NEMÁTE PROSTOR K NIČEMU JINÉMU, JSTE NEUSTÁLE VE STŘEHU A JEŠTĚ VIDÍTĚ, ŽE KOLEM VÁS SE DĚJE BEZPRÁVÍ, NEDOKÁŽETE LISTOVAT ZÁKONY NEBO PSÁT STÍŽNOSTI. JSTE V TOM AŽ PO UŠI, VŠECHNU ENERGII DÁTE DO PÉČE O DÍTĚ NEBO DĚTI.
Máme závěr: Krajský úřad shledal v některých bodech stížnost nedůvodnou, v některých bodech částečně důvodnou a v tom nejdůležitějším – DŮVODNOU a to pro POCHYBENÍ PŘI SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANĚ DÍTĚTE. V odpovědi na stížnost je uvedeno, že ospod NEPRACOVAL SPRÁVNĚ SE ZÁVĚRY ODBORNÍKA, KTERÝ S DĚTMI PRACOVAL. ZE SPISOVÉ DOKUMENTACE JE PATRNÉ, ŽE OSPOD NEBRAL ZÁVAŽNÁ ZJIŠTĚNÍ VÁŽNĚ A NEZAHRNUL JE DO INDIVIDUÁLNÍHO PLÁNU OCHRANY.
S Petrou jsme se dohodly, že již nebudeme žádné nové dokumenty k příběhu zveřejńovat a že smažeme i předchozí části příběhu. Ne že bychom musely, ale protože se toho prostě chceme zbavit.
Po čtyřech letech čteme slova o tom, že sociální pracovnice nekonala správně.
A to je z našeho pohledu konec Příběhu bez šťastného konce.
Dál víme, jak se odvíjí život daných dětí, ale psát o nich už nechceme. Možná jednou, v nějaké knize.
Obě dvě, já i Petra, bychom se dnes ve stejné situaci chovaly jinak. Mnohem důrazněji.
Pro mě vyplynula i řada otázek: Kdy je třeba podat trestní oznámení, kdo je nadřízeným místních Ospodů, jakou váhu má zpráva psychologů a psychiatra, jak může být dětskou lékařku někdo, kdo neuznává psychology a otevřeně to přiznává, může jedna organizace dělat sanaci v rodině a zároveň doprovázet pěstouna, jak se měří efektivnost vynaložených služeb, jak to, že škola nenese žádné důsledky toho, že dítěti nezajistí asistenta nebo si nevšimne, že dítě prostě nejí …
Kolik peněz stály vyšetření, případovky, jednání …
A pak stačí, aby sociální pracovnice nevzala zprávy v potaz a je to.
A nikdo nic nezmohl. Štosy papírů, šetření, peníze za různé projekty. Brožurky o tom, jak se stát pěstounem, kampaně. Ústavy plné dětí a stovky lidí, možná tisíce, kteří se současným systémem luxusně živí – a pěstouni to opravdu nejsou.
NEMĚNÍ SE TO.
Celý ten systém jako by se zadrhával. Celý ten příběh mě stál hodně času, ale také mě hodně naučil.
My všichni jsme systém!
A pokud cesta ke změně nevede přes metodiky a kampaně, musí vést jinudy. Musíme to být my, pěstouni, kdo se postará o to, aby nás ostatní brali vážně. Musíme mít schopnosti, argumenty, znát zákony, postupy a umět si říct o to, co potřebujeme. Musíme se podporovat, navzájem inspirovat, předávat si zkušenosti. Musíme změnit to, jak se na nás dívá společnost i to, jak k nám přistupují úřady. Musíme se stát profesionály v tom nejlepším slova smyslu – ať jsme přechodní, nezprostředkovaní nebo prostě “jenom” pěstouni.
TO JE TO, CO SI ODNÁŠÍM Z CELÉ TÉ ANABÁZE JÁ. (MT)