Nemám ráda svoje tělo, uvědomila jsem si. Nesnáším ho (se), došlo mi. Svojí váhu řeším někdy od čtrnácti, kdy mi ze dne na den narostly prsa a zadek. Mám za sebou dobu, kdy jsem čtyřikrát týdně intenzivně cvičila, vážila jsem o třicet kilo míň než mám teď a cítila jsem se tlustá. A hnusná.
Mám plné skříně nového oblečení, které budu nosit, až do něj zhubnu.
Moje okolí moji postavu komentuje tak samozřejmě, jako se třeba zdraví kolegové v práci.
Ušetřila jsem si na liposukci, ale utratila jsem to za několikatýdenní dovolenou s dětmi. Dostala jsem strach.
Nějakou dobu jsem tajně zvracela.
Několik dob za ty roky.
Někdy jsem třeba tři dny nejedla, doufala jsem, že prostě přestanu jídlo potřebovat.
Můj poslední pokus proběhl po anketě Maminka roku, kde byly úžasné ženy a já myslela jen na to, o co jsem proti nim silnější. A hnusnější.
Mám za sebou náročnej rok plnej ztrát. Bylo by fajn, kdybych ztratila i nějaké to kilo, ale nestalo se.
Nechci se nesnášet. Chci k sobě být milá. Chci se obejmout, zahojit se.
Chci se přijmout.
Kdy jindy, když ne teď? Zítra..?
Co když právě teď jsem ta nejlepší verze sama sebe?
Co když už to nikdy nebude lepší?
Zkusila jsem terapii focením.
Přijde úleva?
Fotografovala Kateřina Jirkovská.
Děkuju.