Kamarádka, přechodná pěstounka, si přivezla domů tříměsíční dvojčátka.
Po narození je jejich máma nechala v porodnici. Díky soudci a sociální pracovnici na svém místě se podařilo děti po třech měsících vytáhnout z ústavní péče.
Dojáky nemusím. A ani silná slova a rozhovory o prdících a dušinkách. Ale tohle jsem si přečetla – a mám pocit beznaděje.
Kamarádka mi napsala poměrně dlouhé psaní. Myslím že je i pro vás, pro vás všechny, kteří mají srdce. Tady je.
PŘÍBĚH DVOJČÁTEK
Máma nemá kde bydlet, nikdy nepracovala, žije na ulici, nestará se ani o své starší děti. Nechala je v porodnici. Já jsem tam chodila už od čtvrtka, koupala, je, krmila, chodila jsem s nimi na procházky, prostě krásně jsme se sblížili a já jsem si vyzkoušela péči o dvojčátka a dost jsem se uklidnila, že to půjde. Když jsem tam byla I. den, tak měli děsný fofr, měli totiž 7 příjmů a to je v našem kraji 11 volných přechodńáků …
Je to prostě šílený.
Stačí, že matka řekne, že chce aby dítě šlo do kojeňáku a je vymalováno. Za těch 5 dní, co jsem tam byla, ani za jedním z těch 3 dalších dětí (+1 byl na operaci v nemocnici) nikdo nepřišel. Ležela tam 5 denní rozkošná holčička, 6 týdenní nádherný chlapeček, pak downik a slepý chlapeček. Ten šel na operaci nožiček. Musíme podporovat a informovat OSPODy, že by nikdy neměla mít přednost matka před dítětem.
Že se matky s dětmi mohou setkávat, i když budou v pppd. Že jsme tomu nakloněny, že to není žádný problém, že se budeme snažit o sanaci původní rodiny. Další poznatek pro mě je, že zaměstnanci v kojeňáku vůbec netuší, jak PPPD funguje, znají jenom ty pomluvy. Když jsme se daly do řeči se setřičkami, byly velmi překvapené až šokované.
No nejhorší je, že jsme odjeli a já jsem se s těmi ostatními nerozloučila. Bylo to celý tak emotivní a dojemný, ty sestřičky byly taky dojaté, byly fakt moc milé. Já jsem je fotila, aby je měly děti ve fotoknize a všichni byli úplně v šoku, že dětem děláme deník, že to je pravda, že většinou ty děti nemají vůbec žádnou památku a vzpomínku na své dětství, že mnohdy později ani netuší, kde vlastně byly…
A tak jsem na ty ostatní broučky zapomněla.
…rve mi to srdce. Já jsem jim tam zpívala, zvonila na zvonečky, jednoho mrňouska jsem tajně uspávala v náručí…to se nesmí, smím brát jenom „ty svoje“…..no snažila jsem se jim to tam trošku zpestřit a odlehčit….
To je ten nejhorší pocit. Že vím, že je tu tolik připravených náručí a co všechno by ty děti mohly prožívat, jak by se mohly rozvíjet, jejich mozek by jen kvetl….a místo toho ony tam leží pořád ve stejný místnosti, a zírají pořád na stejný hračky..
Jasně, že se sestřičky snaží,
ale jak si může jedna sestřička udělat čas kromě krmení, převlékání, koupání, přebalování atd. ještě na hraní, chování.
Ten 6týdenní hošíček, co tam byl, tak pořád strašně plakal
on chtěl tak strašně chovat a mít nějakou aktivitu
s takovu pozorností poslouchal, když jsem na něho mluvila,
když jsem ho hladila, tak byl blažený
ale pořád byl tak strašně smutný.
Ale zatím to nevzdával, pořád ještě plakal!
Myslím, že o rozdílu mezi péčí kojeňáku a pěstounskou rodinou musíme opravdu informovat kde se dá. Bez útoků, bez boje, bez osočování, prostě se ptát, jak je možný, že tady je tolik volných PPPD a jsou naplněné kojeňáky a pořád tam chodí novorozenci?
Když jsem se ptala, jestli za nimi chodí matky, tak mi sestřičky řekly, že jo
ale že to často vzdají po 14 dnech a ty děti tam pak zůstávají.
Jasně, že by ty mámy měly dostat šanci,
ale tu by měly i u nás přece, dokonce si myslím, že daleko větší!
Já osobně bych se velmi snažila zjistit, co se dá dělat pro vyřešení její situace, snažila bych se jí podporovat, být na ní milá, láskyplná, podporovat jí v jejím vztahu k dítěti atd.
