Máme doma romské děti
Třebaže mě osobně je nepříjemné pokazovat na to, že děti, které mám já doma, jsou romské, nepřišla jsem na lepší způsob, jak vysvětlit naší společnosti to, že romské děti jsou stejné jako ty neromské.
Aby nedošlo k mýlce – není mi to nepříjemné kvůli tomu, že bych se za ně styděla, nebo bych to nějak popírala. Naše děti se dokázaly své biologické rodiny zeptat, zda jsou Romové. Ti řekli že ano.
Naše děti vědí, že si budou moc vybrat, k jaké národnosti se přihlásí – k české nebo romské.
Vědí, že jejich státní příslušnost je Česká republika.
Znají různé pohádky, pověsti, příběhy. Vědí co byl holokaust. Vědí i v jaké bídě a v jakém marastu někteří jejich příbuzní žijí.
Není mi to příjemné proto, protože se domnívám, že zdůrazňování biologických znaků vlastních některé lidské rase a jejich posuzování a tvrzení, že jsou méně hodnotné než jiné, je rasismus. Přijde mi stupidní obhajovat svou víru v to, že i z našich dětí můžou vyrůst kvalitní lidé.
Když jsme s manželem a s pěstounstvím začínali, neměli jsme žádné zkušenosti ani osobní kontakty s Romy. Přesto jsme věděli, že je hloupost rozdělovat lidi podle rasy. Já osobně – a přiznat si to je dost těžké – jsem maličké pochybnosti měla. Zvládnu to? Když o „tom“ nic nevím? Co když jsem opravdu naivní a koušu si velké sousto?
Dnes vím úplně jistě– romské dítě je stejné jako každé jiné dítě.
Každé dítě si zaslouží lásku, podporu a šanci vyrůstat v rodině. Romské děti mají stejné sny, touhy a potenciál – chtějí se smát, učit, hrát si a cítit se v bezpečí. Odlišnosti, které mezi dětmi vidíme, často vyplývají z předsudků nebo socioekonomických podmínek, nikoli z etnika.
Strach ze strany žadatelů či okolí je přirozený – ale není čeho se bát. Komunikace je klíčová. Pokud se objeví obavy, je třeba je pojmenovat, vysvětlit a naučit se otevřeně mluvit o potřebách dítěte. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ale kdo chce dát dítěti lásku, vždycky najde cestu.
Myslím si, že i dobře míněné školení typu „Jak pečovat o dítě romského etnika“ vlastně může prokazovat medvědí službu, protože nechtěně potvrzuje, že romské děti se vychovávají jinak než neromské. To není pravda. Specifické na jejich péči není etnicita, ale způsob, jak komunikovat o tématech, která se dotýkají sociální situace – chudoby, nevzdělání, předsudků. Samozřejmě že je důležité mluvit i o tom, co znamená být Rom. Ale nestavme to jako to nejdůležitější, co je třeba s romským dítětem v pěstounské péči řešit.
Moje zkušenost ukazuje, že pokud žadatelé překonají strach a poznají děti osobně, mění se jejich přístup a ochota přijmout romské dítě do rodiny. Péče o romské dítě je náhradní rodičovství, s radostmi, výzvami i láskou – úplně stejné jako každé jiné.
Chci tím jasně říct: není se čeho bát. Romské děti nepotřebují zvláštní přístup kvůli etniku, potřebují lásku, trpělivost a prostor, aby mohly vyrůst jako šťastné a zdravé děti.
Jsem si jistá, že pokud se naučíme mluvit otevřeně o kulturních a sociálních tématech, můžeme odstranit bariéry a předsudky – a že i romské děti dostanou stejnou šanci na plnohodnotný život.
Podle mě je neetické, aby z úst sociální pracovnice nebo psycholožky zaznívalo „Romské dítě si neberte“. Nesmí se stávat, že sociální pracovnice zkoumá, zda má odložený novorozenec znaky romského etnika, aby ho mohla „s klidným svědomím“ předat do rodiny adoptivní.
Vím o žadatelích, kteří byli odrazováni od přijetí dětí jiného než většinového etnika s tím, že romské děti jsou jiné než děti neromské. Např. že neumí plavat, že budou líné, že nebudou ctít pravidla.
Přeji si společnost, která umožní dětem různého etnického původu vyrůstat společně s ostatními a rozvíjet se bez předsudků a diskriminace. Výběr pěstounských rodin by měl být založen na schopnosti těchto rodin poskytnout lásku, péči a podporu dítěti bez ohledu na jeho rasu, kulturu nebo etnicitu. Pěstounské rodiny by měly být vybírány s ohledem na schopnost respektovat a podporovat kulturní rozmanitost. Tyto schopnosti se dají rozvíjet pomocí kvalitního vzdělávání a podpory, ale úplně na začátku musí být jasně řečeno, že rozlišování dětí na základě jejich etnické příslušnosti je nespravedlivé a nepřijatelné, vytváří umělé bariéry a podporuje předsudky.
Je potřeba hlasitě a jednoznačně říct, že všechny děti si zaslouží stejnou šanci na šťastný a spokojený život, bez ohledu na to, jakou barvu má pleť nebo jakým jazykem mluví jeho rodiče.
Začít se musí komplexním školením úředníků: zaměřit se na odstranění předsudků, rozvoj mezikulturních kompetencí a zdůraznění individuálního přístupu ke každému dítěti.
Považuji za důležité přesněji definovat diskriminaci na základě etnického původu a zvýšit sankce za její porušení.
Po 13 letech v NRP jsem došla k závěru, že za neochotu přijmout romské děti nemůžou žadatelé, lidé z naší společnosti, kteří jsou ochotni o přijetí cizího dítěte vůbec uvažovat, ale naše úřady – úřady sociálně právní ochrany dětí, jak krajské, tak ty obecní – a nebo ještě přesněji (někteří) úředníci a úřednice, které na nich pracují – společně s (některými) odborníky – psychology, sociálními pediatry, pedagogy.
Jednoduše řečeno : pěstouna pro romské dítě nemůže NAJÍT, MOTIVOVAT A PODPOŘIT ten, kdo si myslí, že “ to s nima stejně nemá cenu.“
Začít musíme právě tady.
