Natáčení
Když se k nám přidala další úžasná pěstounská máma – opravářka osudů – Zuzka, měly jsme obrovskou radost. A po zhlédnutí a ohlasech dílu z dokumentární série Plné hnízdo., kterého se Zuzka a její rodina účastnila, máme radost, že si to, že je skvělá, nemyslíme jenom my…
Rozhovor s ní zaznamenala Marcela T.
Nemůžu se nezeptat: Jaké bylo natáčení?
No abych ti pravdu řekla, náročné, opravdu náročné. Člověk aby se bál si prdnout. Port neustále připnutý, s kamerou v zádech a mikrofonem nad hlavou 🙂
Ne, teď trochu vážněji, byla to nová zkušenost. Občas děti nespolupracovaly, jak se chtělo; ale co, bylo to přirozené. Například natáčení v olomoucké ZOO bylo náročné pro Matýska. Bylo to v čase, kdy on obvykle spí, únava se na něm podepsala a neobešlo se to bez jeho hysterického pláče. Ale zvládlo se to. Taky zajímavé bylo to, že spousta lidí si místo zvířat fotila nás. Zvláštní pocit to byl. Pepa byl jak ostřílený herec před kamerou, má už za sebou natáčení Utajeného šéfa. A jaké jsem měla pocity já? Silná chvilka byla, když jsem měla mluvit o smrti biologického otce našich přijatých dětí. Víš, ono to bylo ještě čerstvé. A mluvit o tom bylo pro mě náročné. Zrovna tato část se točila pouze jedenkrát. Emoce se nedají opakovat. Smrt člověka je prostě náročná na zpracování, a když máš o tom ještě mluvit před kamerou… Byla jsem vážně emočně vyčerpaná. Celkově jsem moc ráda, že jsme to jako rodina zvládli. Kdyby se mě ale někdo zeptal, jestli bych do toho znova šla, tak bych řekla, že ano. O pěstounské péči je pořád co říct…
Vztah
Vnímám, jak je pro tebe důležitý vztah s tvým mužem. Jak si ho hýčkáš. Měli jste i nějaké krize? Máš nějaký návod na to jak zůstat i v dlouholetém partnerství zamilovaná?
Vztah s mým mužem je pro mě vším. Známe se opravdu od dětství. V roce 1992 jsme spolu začali chodit a bylo to vážně zajímavé. Já ani netoužila po Pepovi. Měl nádherného psa Afona, krásná černá lesklá srst, a já abych se mohla mít k psovi, tak jsem se začala bavit s Pepim. Ono to pak nějak mezi námi přeskočilo a bylo to. Věděla jsem, že je to ten pravý. Říct si v patnácti, že je to ten pravý, bylo fakt zvláštní, ale klaplo to. Měli jsme a máme toho hodně společného. Jak říkám já: od 15 jsme spolu chodili, v 17 plodili a v 18 rodili.
Nemyslím si, že bych svého muže hýčkala. Jen si vážím všeho, co dělá pro mě osobně a pro celou naši rodinu. Když byl na vojně, byla jsem už těhotná. Jeho snem bylo stát se vojákem z povolání, ale vzdal se toho a po vojně odjel pracovat do Ruska. Za vydělané peníze jsme si nakoupili hodně věcí do našeho prvního bytu. Můžu ti upřímně říct, že když se mi např. rozbil hrnek, já to obrečela, protože jsem si říkala, on na to maká a já jsem takové nemehlo. Aby nás zajistil po finanční stránce, jezdil po montážích. Takže já vlastně byla většinou taková ta slaměná vdova. Taky je pravdou, že o hodně přišel náš prvorozený syn. Měl tátu skoro pořád na cestách. Když už byl doma, tak jsme neměli ani čas se pořádně pohádat. Já se snažila mu vždy uvařit či upéct to, co měl rád, trávila jsem čas s ním a on s námi. V očích svých kamarádek jsem byla za divnou. Proč jsi pořád s ním, proč kolem něj skáčeš? Ale jak jinak jsem měla svému muži ukázat, jak si jej vážím za to vše?
Taky musím říct, že nejsme úplně bez chybičky, nějaké krizovky máme taky za sebou. Pepa je ten, kdo to vždy ukorigoval. Já jsem hodně impulzivní, umanutý, tvrdohlavý člověk a Pepa mě dokázal vždy uklidnit, usměrnit. Za to jsme moc ráda.
Ono celkově vzato: my se navzájem doplňujeme, a proto nám to klape už 33 let.
Návod na ideální manželství? Snad, že všechno je především o komunikaci, taky o toleranci a umění odpouštět. Vidět v tom druhém to dobré. A já když se podívám do těch Pepových očí, tak vidím vše, co potřebuji, svého milovaného muže, který se stal součástí mé osobnosti.
Muže, který umí pevně obejmout, který nabídne rameno k vyplakání, který umí říct miluji tě, který ač vypadá jako hromotluk, umí být setsakramensky něžný, muž který by dal život za mě i za svou rodinu. No nemiluj ho 🙂 Z celého srdce přeji každé ženě mít takový poklad doma.



Přání
Čím jsi byla dřív?
Mám vystudovanou obchodní školu. Celý svůj profesní život jsem byla v obchodě. Kontakt s lidmi byl pro mě vždy důležitý. Původně jsem se chtěla stát průvodčí, ale bohužel můj zdravotní stav mi to neumožnil. V obchodě jsem se skoro vždy vypracovala na vedoucí pozice – díky mé povaze berana 😀
Musela ses něčeho kvůli pěstounství vzdát?
Dobrá otázka, když bych měla začít úplně od začátku, tak bych ji malinko upravila. Čeho ses vzdala, abys doma měla další dítě?
Dobře, čeho ses tedy vzdala, abys doma mohla mít další dítě?
S Pepou jsme toužili mít velkou rodinu o počtu 5 dětí. Bohužel můj zdravotní stav mi dovolil pouze 2 naše děti, 2 úžasné syny. Pro splnění svého snu o velkém počtu dětí jsme absolvovala třikrát i umělé oplodnění IVF. Bohužel se vždy něco pokazilo. Časem jsem přišla s myšlenkou adopce, ale tam Pepa nebyl připravený stát se otcem cizímu dítěti. A tak plynul čas. Pak se v našem okolí začali objevovat pěstouni, my se odstěhovali z Ostravy do Němčic nad Hanou a tady se Pepa zmínil, že bychom to mohli zase zkusit jinak, a to s pěstounskou péčí.
Věděl, že jsem se toho snu nikdy nepustila. Pěstouni jsme oba dva. Já se tedy vzdala své poslední práce, která byla dobře placená a bavila mě; byla to práce v malém řeznictví u Andrejky Švecové. Jako pěstounka jednoho dítěte jsem šla s penězi hodně dolů. To však nebylo důležité, splnil se mi – vlastně nám – sen o velké rodině. Po čase přišlo do pěstounské péče druhé dítě, sourozenec prvního. Momentálně čekáme na to naše poslední, to páté dítě do naší rodiny. Náš sen se stává skutečností pomalu, ale jistě.
Bojíš se něčeho?
Jejda, bojím, bojím se hlavně samoty. Jsem člověk, který musí mít kolem sebe lidi, zvířata. Mám potřebu se o někoho starat, pečovat. Jsem taková ta matka kvočna. Od doby, kdy máme doma malou, tak se moje hranice strachu posouvají. Díky malé jsem překonala strach z horské dráhy, kolotočů, houpacích mostů, cestování letadlem 🙂 Dítěti musíte jít příkladem a ukázat odvahu 🙂
Takže takové něco jako brouci, myši, pavouci… V očích dětí jsem geroj – hrdinka, ale skutečnost je jiná 🙂
Jakou nejlepší radu jsi kdy dostala?
Buď sama sebou a žij si život podle svého.
Nejlepší rady byly rady mojí babičky Syslové.
Podpora
Jak vnímáš doprovázení? Čerpáš nějaké služby? Důvěřuješ klíčence, jsi spokojená?
Pěstoun nikdy není na vše sám a jsem za to ráda. Vybírala jsem si z vícero doprovodných organizací (DO) a nakonec jsem skončila v Náruči dětem v Olomouci. Když jsem si DO obhlížela, tak v Náruči dětem mi na mé otázky odpovídala Petra Klevetová-Pitrová. Pak shodou okolností se objevila i na kraji při pročítání spisu, kde jsme se měli rozhodnout, zda toto dítě přijmeme. A nakonec se stala i naší klíčovou pracovnicí. Je jí vlastně doposud, ale už jen pár dní, pak odchází na mateřskou dovolenou. Tím pádem budeme mít novou klíčenku. Je opravdu moc důležité si s klíčenkou rozumět, navázat důvěru. To se Petře u nás podařilo. Cokoliv jsem potřebovala, snažila se mi pomoci. Ať už to byla ze začátku práce s papíry, kde, co, jak, komu, kdy apod. Hlídaní dětí, když probíhal soud, nebo různá školení – to vše v rámci respitu. To nejdůležitější ale bylo to, že jsme si hned na začátku vyjasnili, za koho bojuje. Její volba byla správná a proto si získala naši plnou důvěru. Už teď je mi smutno, že o ni přijdeme, stala se součástí naši rodiny. Momentálně máme klíčenku už novou a hned ze startu jsme si to zopakovali jako u Petry. Za koho budete bojovat, na čí straně bude stát? Nejlepší je si to říct na rovinu. Je taky pravdou, že jsme zvažovala, pokud bych si s novou klíčovou pracovnicí nesedla, že změním doprovodnou organizaci.
Proč jsi začala chodit na kurz Terapeutického rodičovství. Co čekáš, že se tam naučíš nebo co očekáváš, že ti přinese?
Proč? Protože jsem potřebovala pomoc. Pomoct pochopit sama sebe, abych mohla pomoci dětem, které máme doma.
Víš, ono třeba kamarádky ti řeknou, tak mu dej na prdel, nebo tak na ni zařvi, nebo jiné nevyžádané rady… Ony však neví, co ty děti mají za sebou a že takhle jim prostě nepomůžu. Máme v kursu úžasnou skupinu žen, kde se setkáváme co 14 dní. Ten čas, který trávíme společně, je velmi nabytý jak emočně, tak vědomostně. Lektorky jsou naprosto skvělé a připravené.
Každé to sezení nás posouvá dál a dává sílu to vše s našimi dětmi zvládnout.