Jsem máma dvou dospělých dětí a od roku 2018 i poručník Mirečka s Downovým syndromem. K tomu se přidala i role babičky. Původně jsem byla pěstounkou na přechodnou dobu, ale právě příchod Mirečka, pro kterého se nenašla rodina, rozhodl, že pokračujeme jako dlouhodobí pěstouni. Tyto změny mě navedly k vystudování vysoké školy, obor Sociální pedagogika.

Ráda chodím na výlety do přírody. S manželem podnikáme výlety karavanem, kde má Mireček své zázemí a je z něj cestovatel.

Pokud máte dotaz na pěstounství, nebo chcetre vědět, jak úžasné jsou děti s DS, neváhejte se ptát. Věřím, že každé dítě si zaslouží vyrůstat v rodině, aby cítilo lásku a bezpečí.

Jsem v první řadě máma tří dcer – Kateřiny a Kristýnky, které jsou již dospělé, a Kristýnky, kterou mám v pěstounské péči.

S pěstounstvím jsem začala před deseti lety stejně jako obě Marcely – jako přechodná pěstounka. Nejraději jsem s dětmi, které mě neustále učí a nutí k přemýšlení. Díky nim jsem Štěpánka naslouchající, tvořivá, tančící, přemýšlivá a často i unavená. Ve školství pracuji od roku 1998. Ve svém volnu ráda tvořím z hlíny a dřeva a nejrůznějších přírodních materiálů. Statický klid musím prostřídat tancem, cvičením jógy nebo jiným pohybem. Vlastně neumím být dlouho na jednom místě. Mou velikou radostí a vášní je zahrada, její tvorba, přeměna i pěstovaní plodin k užitku. Díky mé nejmladší dceři vidím svět pedagogiky a rodičovství úplně jinak. Její vnímání světa je tak moc rozdílné od toho mého, a proto se musím pozastavovat, přemýšlet a nabízet běžné věci jinak a mnohdy i v jiném sledu, než je běžné. Trpělivost, laskavost, důslednost s tou největší dávkou lásky jakou mohu nabídnout. Tomu se učíme obě.

Jsem také školní poradce a tuto službu nabízím v rámci Spiritu dalším pěstounům. Umím nasměrovat dítě k radosti z objevování a učení se novým věcem. Společně se postaráme o to, aby se nebálo učit, mělo zdravé sebevědomí a nebálo se dělat chyby. Ukážu vám, jak se na výzvy a obtíže v procesu učení dívat jiným pohledem.

Jsem právnička, máma a pěstounka. Moje cesta k pěstounství byla přímočará, ale velmi dlouhá. Když jsem ve dvaceti letech chodila s tehdejším přítelem, on pracoval jako vychovatel v dětském domově. Já tam za ním párkrát týdně chodila, když měl odpolední službu. Četla jsem si s malými dětmi, doučovala děti starší. A tím, jak jsem nasála atmosféru a okolnosti života v dětském domově, vzala jsem za své, že když nechci, aby děti vyrůstaly v dětských domovech, musím se stát pěstounkou. Jenže trvalo celé následující čtvrtstoletí, než jsem vychovala vlastní děti a měla materiální podmínky pro přijetí pěstounského dítěte. Jakmile nejstarší syn odrostl a osamostatnil se, jeho prázdný pokoj na mne zavolal: Mámo, teď je ten čas; nějaké dítko čeká na tento pokoj a vaši náruč. Úřední proces trval dlouho, ale na jeho konci jsme do rodiny přijali třetího syna.

S manželem máme 5 dětí (34, 30, 25, 18 a 13 let) a jednu vnučku. Mám Bc. titul v oboru Sociální pedagogika se zaměřením na etopedii (státní zkoušky ze speciální pedagogiky, psychologie, sociální a obecné pedagogiky a etopedie) a Mgr. titul v oboru Sociální pedagogika (státní zkoušky mj.ze sociální pedagogiky a sociální práce ). Druhý Mgr. titul v oboru Resocializační pedagogika (státní zkoušky z resocializační pedagogiky, psychologie a sociální práce).

V roce 2020 jsme dostali do trvalé pěstounské péče 2 chlapce ve věku 3 a 6 let, kteří k nám byli svěření poté, co byli rok v Klokánku. Podařilo se nám aktivizovat jejich rodiče, ti navázali spolupráci se sanací rodiny a chlapci se po roce a půl u nás mohli vrátit k rodičům. Tato pěstounská péče byla náročná, protože děti měly po pobytu v ústavním zařízením velké psychické problémy (mladší např. trpěl mutismem, starší krádeže, lhaní apod.). Zároveň s převzetím hochů začala pandemie a děti byly na on line výuce. Včetně toho staršího přijatého hocha, který v době pandemie nastoupil do první třídy. Byla jsem tedy rok a půl doma se třemi dětmi na on-line výuce, z toho jeden prvňáček, a jedno dítě školkového věku.

Také předávání takto velkých dětí rodičům po tak dlouhé době se neobešlo bez negativních projevů v chování chlapců. Nicméně jsme všechny tyto výzvy jako rodina zvládli.

S chlapci jsme v kontaktu. Rodině se daří dobře. Rodiče mají zaměstnání, byt, vyřídili si insolvenci, chlapci chodí na zájmové kroužky, mají dobré známky ve škole,… Cca jednou za čtvrt roku zajdeme společně do kina, oslavíme jejich narozeniny nebo přijedou k nám na víkend.

Nyní máme od srpna 2023 v poručnické péči druhou sourozeneckou skupinu 2 dětí, chlapec (3/2020) a děvče (7/2021). Děti mají velice mladou maminku, která se o ně do poslední chvíle starala dobře. Pak však péči o děti psychicky ve svém věku nezvládla a děti šly do přechodné pěstounské péče, kde byly necelý rok. Je vidět, že díky tomu mají mnohem menší problémy, než měly předchozí přijaté děti. Tyto děti k nám do rodiny pěkně zapadly. Jsou tam doma. Nás po několika měsících samy začaly oslovovat samy: „Mami a tati“, ačkoliv jsme v té době navázali kontakt s jejich biologickou rodinou. Starší začal chodit do školky už v únoru 2024 a mladší nastoupila do školky v září. I tento nástup zvládly úplně bez problémů.

Mám za to, že díky tomu, že děti po celý svůj život žily v láskyplném a bezpečném prostředí, a jsou si i vzájemnou oporou, nejsou tak „rozbité“, jako většina dětí v náhradní výchově bývá.

Ve Spiritu lektoruji online kurz Biologický rodič v trestu a podílím se na přípravě celé Foster akademie.

Mám tři biologické syny a další tři děti jsem přijala do dlouhodobé pěstounské péče. Původně jsem porodní sestra, pracovala jsem x let na dětské neonatologii. V roce 2015 jsem se stali s manželem přechodnými pěstouny. V průběhu PPPD jsme se rozvedli a já přechodné pěstounství ukončila. Po roce jsem požádala o zařazení jako klasická pěstounka, absolvovala jsem nový schvalovací proces a pár dní po zařazení jsem přebírala z dětského domova dva chlapce ve věku 7 a 9 let a 10 letou dívku.

I když jsem studovala zdravotnický obor, kariérně jsem zakotvila v korporátu. Kromě toho píšu články o zvířatech a naší planetě a překládám knihy. Jsem dobrovolně bezdětná a se svým mužem jsme se stali náhradními rodiči tří kluků. Společně také provozujeme i pobočný azyl pro “hospodářská” zvířata, který patří mezi největší v ČR, a první záchrannou stanici pro holuby.

Napsala jsem článek o kontaktech sourozenců v pěstounké péči.

Ve Spiritu nabízím Peer konzultace.

Ve svém životě jsem vděčná především za štěstí na zajímavé lidi a projekty, do nichž jsem se mohla zapojit. Vystudovala jsem tropické zemědělství na České zemědělské univerzitě, po jejím ukončení jsem strávila rok studiem v Indonésii. Tam jsem se ještě několikrát vrátila – zajišťovala jsem humanitární pomoc pro vesnici zničenou sesuvem půdy, v rámci ekovýchovy jsem vozila místní děti na šnorchlovací výlety za poznáním a ochranou podmořského světa, mapovala jsem vliv pěstování palmy olejné na místní přírodu i domorodé komunity (projekt Na čem (se) smaží Indonésie).

Později jsem se svou nejlepší kamarádkou Míšou založila spolek Spolurádi, z. s., jehož cílem je propojování světů lidí s postižením a bez postižení. Už 13 let jezdíme společně na dovolené po České republice i k moři. Časem jsme k lidem s mentálním a tělesným postižením přibrali ještě děti ze sociálně znevýhodněných rodin, a to už se naše skupinky cestovatelů staly naprosto nepřehlédnutelnými 🙂. V tomto období jsem se seznámila s mnoha dětmi romského etnika a naše přátelství trvá dodnes. Loni jsme s kamarádkou Ivou založili tradici letních táborů pro znevýhodněné děti z Benešovska, Prahy a Ústí nad Labem.

Další skupinou lidí, kterou jsem měla tu čest poznat, jsou uprchlíci. Nejprve jsme s Míšou jezdily jako dobrovolnice do dnes již neexistujícího dětského domova pro děti cizinců v Hříměždicích. Poté jsem se v roce 2017 podílela na založení Iniciativy Češi pomáhají, která si klade za cíl pomoc uprchlíkům bez ohledu na zemi původu či barvu pleti. Dobrovolničili jsme v několika evropských uprchlických táborech, zajišťovali přepravu a ubytování ukrajinským uprchlíkům romského etnika, pravidelně vozíme humanitární pomoc do romských osad na Slovensku, věnujeme se osvětě a spolupráci s politiky. Při práci v Nízkoprahovém denním centru v Benešově jsem se seznámila nejen s lidmi bez domova a jejich životními příběhy, ale také s jedním fajn kolegou, který se stal mým manželem.

A tady začíná nejnapínavější část mé životní cesty :-). Nejprve jsem do svého života přivítala biologickou dcerku Evu (nyní 7 let) a pár let poté pěstounskou dcerku Scarlett (nyní 4 roky). Přes to, co jsem vše v životě zažila, je tohle moje nejkrásnější období. Pěstounství je pro mě nejsmysluplnější poslání, u kterého mám v plánu již zůstat 🙂. S holčičkami a manželem bydlíme na malé vesnici ve Středočeském kraji (okres Benešov), máme 2 psy a 3 kočky, rádi se povalujeme na zahrádce a nebo u moře.

K tématu NRP jsem se dostala přes svou životní zkušenost, kdy byly děti mého bývalého manžela zneužívány a týrány druhem matky a bez toho, aby byla oslovena blízká rodina, byly umístěny v DD. Získala jsem tak povědomí o tom, jak může selhat systém, jak fungují dětské domovy, mám zkušenost s traumaty dětí jako naprostý laik. Pečuju o 3 děti, které jsem si naráz přivezla z dětského domova.

Ve Spiritu mám na starosti statistiky a čísla, tvořím mapy a jsem peer konzultant pro Liberecký kraj.