Kontakt se sourozenci v PP

PPP a bio

Vendy je náhradní mámou tří kluků. Od počátku se ale se svým mužem potýkají s tím, že jejich dětem je omezován kontakt se sourozenci, kteří se právě díky jejich zájmu dostali z ústavu do rodinné péče. Nová rodina ale kontaktům nakloněna není, a to navzdory povinnosti pěstouna je umožnit. 

Jak to celé začalo?

Vendy, jak to vlastně celé začalo? Jak se k vám děti dostaly? 

Úplně první k nám přišel ten nejmladší s tím, že má další sourozence v kojeňáku. My jsme za nimi začali pravidelně jezdit, docela dlouho se řešilo, jestli by mohly jít všechny děti k nám. A nakonec se ta skupina rozdělila tak, že nejstarší šel k nám a dvě mladší děti šly následně do jiné rodiny. Do té druhé rodiny šly už prostě s tím, že tam ty kontakty jsou a budou intenzivní. 

A dál nebyly vůbec?

Ani omylem. My jsme děti vlastně v kojeňáku viděli naposledy v květnu 2022, kdy mi volali z magistrátu, že se tedy našla pěstounka a že za nimi už nemáme jezdit. To samozřejmě zpětně víme, že si nesmí dovolit. 

A pak se děti viděly kdy? 

Pak jsme v červenci chtěli oslavit narozeniny a zprostředkovaně přes OSPOD jsme vzkazovali, že bychom byli rádi, kdyby přijeli. Prý kontakt prý nebyl vhodný, protože se holky údajně ještě neusadily v nové rodině. Což (opět) dneska vím, že si nesmějí dovolit. Ten stav pokračoval až do září, kdy jsme řekli, že už na tom prostě trváme. 

Pomohlo to? 

No… OSPOD prý předal moje číslo pěstounce a ta se mi údajně pokoušela dovolat. Jenom tak mimochodem: vedu záchrannou stanici a nemůžu si dovolit nezvedat telefony, nebo nezavolat zpátky… Takže následně jsem požádala přímo o číslo na pěstounku a konečně jsme se domluvily na prvním kontaktu. 

Jak se ti jevila v tom telefonu? 

Ty jo, hrozně milá paní. Byla z holek úplně hotová teda. Bylo nám to docela líto, protože u nás a s náma se chovaly vždycky skvěle. Ptala se, proč jsme my holky nechtěli… 

A proč vlastně?

Nebylo to úplně naše rozhodnutí. My jsme totiž původně chtěli do péče všechny čtyři. Když jsme přebírali toho nejmladšího, věděli jsme, že má další tři sourozence v kojeňáku, a asi po dvou měsících jsme za nimi jeli poprvé. Po pár návštěvách nám bylo jasné, že bychom si je vzali taky. Takže jsme o ně požádali na kraji, byla kvůli tomu i případovka a prostě nám to nedoporučili. A my, v tu dobu ještě nezkušená bezdětná jelita, jsme si nechali namluvit, že bychom to nezvládli. Takže nakonec po spoustě peripetií k nám šel ten nejstarší, který ve svých šesti letech už v kojeňáku neměl co dělat, a holky zatím zůstaly. 

První kontakt

Jak probíhal ten první kontakt?

No, tam se na to „proč“ ptala znova. Měla asi pocit, že jí někdo tají, že jsou ve skutečnosti hrozně narušené nebo nevím. Nicméně kontakt proběhl v pohodě, i když dorazila jen jedna z holek. Kluci byli nadšení. Ale bylo jasné, že ta situace u nich nebyla úplně ideální, takže jsme další kontakt domluvili až za dva měsíce. 

A ten proběhl? 

Ten proběhl a na dlouhou dobu to byl kontakt poslední. Vlastně proběhl v podstatě úplně stejně jako ten první. Zdálo se, že se u nich nic nezměnilo. Holky prý pořád nezvladatelné atd. Po setkání jsem dokonce kontaktovala svoji doprovodku s tím, že se bojím, že to nedopadne dobře. Holky vlastně po víc jak půl roce ještě ani nebyly u psychologa. Přitom to by mělo přece na řadu přijít skoro hned po převzetí dítěte. Takže jsme po domluvě s doprovodkou nabídli pěstounce možnost využít služeb naší psycholožky. 

A využila ji? 

Ne. A možna to svým způsobem byla i chyba z naší strany, protože pak ta komunikace utichla. Měli jsme se vlastně zkontaktovat na Vánoce, k tomu vůbec nedošlo. Pak po Novém roce jsem jí psala, že ten nejstarší má narozky, že bychom to chtěli oslavit s holkama. Na to nejdřív nepřišla žádná reakce a po pár dnech nakonec odpověď, že doprovodka doporučuje, aby se kontakty konaly jen na neutrální půdě. To je samozřejme fér požadavek, takže jsme nabídli setkání jinde, ideálně aspoň na půli cesty, protože oba ty dosavadní kontakty proběhly v jejím městě, v jiném kraji. A to už bylo zle: přišla nám zpráva, že kontakty nebudou, protože to nemá stanovené soudem, a že se ozve, až se ozve. 

To musel být docela šok, ne? Uvědomuješ si něco, co to mohlo vyprovokovat? 

Právě že ani ne. Komunikace mezi náma byla přímá a zdálo se, že i upřímná. Ze začátku to vypadalo, že na druhé straně je nějaký strach, že by holky dál pokračovaly v tom vztahu s námi. Ale sama ani nikdy žádný důvod neuvedla. Zpětně si myslím, že to byla spíš domněnka, že nás to přestane bavit a vyšumí to. 

A přestane? 

Jakože být to můj osobní problém, tak asi přestane. Ale tady jde o ty děti. Ono, když na tebe řve sedmiletý kluk, žes mu zničila život a žes ho měla radši nechat v domově, protože půl roku neviděl svoje malý ségry, tak to prostě nemůžeš nechat být. A my jsme jim už na začátku slíbili, že už se budou mít jenom dobře. 

A myslíš, že nemají? 

Nevím. Upřímně nevím. Z posledních kontaktů mi přijde, že ano. Jsou uvolněnější, veselejší.

Mimo kontakty o nich nemáte žádné informace? 

Ne. 

Co bylo pak? Podávali jste přeci stížnost kvůli těm kontaktům? 

Nejen kvůli kontaktům. Následně vlastně po téhle události jsme začali řešit návrh na kontakty k soudu, aby to tedy bylo soudně, když si to pěstounka přála. A v rámci toho jsme ze spisu zjistili věci, které nás mírně řečeno hodně znepokojily. 

Pochybnosti

Čeho se týkaly? 

Nebudu úplně zabíhat do detailů, aby na mě paní pěstounka zase nepodala žalobu pro pomluvu (která byla samozřejmě odložena jako neopodstatněná). Víceméně se to týkalo toho, že nám paní pěstounka od začátkuve spoustě věcech lhala. Jenže stížnost byla smetena ze stolu s tím, že oficiálně nemáme s holkama nic společného, takže se nemáme starat… 

Pak to šlo k ombudsmanovi… 

Jo, tam to dopadlo stejně. Navíc mi ještě odpověděli úplně šokující věc: že údajně partneři a další lidé žijící ve stejné domácnosti nemusejí být vůbec posuzováni během procesu schvalování, protože sami nejsou žadateli. To je úplně neskutečný blábol a nechápu, že by někdo vůbec pochyboval o tom, že je nutné prověřit každého člena domácnosti, kam se svěřují děti. Ale musím říct, že po téhle zkušenosti chápu, že některé kraje vyžadují zdánlivě nesmyslná nařízení, například samostatný pokoj pro každé dítě, aby ho třeba kluk v pubertě nesdílel s malýma holkama. A jinde je jim to jedno. 

Jak jste dopadli u soudu? 

No, to bylo největší fiasko ze všech. Mezitím proběhla první případovka, kde se kontakty stanovily na jednou za měsíc, což byl kompromis mezi našimi návrhy, za souhlasu všech – obou OSPODů a obou doprovodek – s tím, že ona jediná s tím nesouhlasila a nevysvětlila ani proč. Celou dobu do nás ale všichni valili, že oni s tím nic dělat nemůžou, že ji ke kontaktům nemůžou přinutit. Že to může jedině soud. Takže jsme podali první návrh k soudu na stanovení kontaktů. A dopadlo to tak, že namísto vyřešení problému po nás soudkyně akorát řvala, že to není její práce a že jestli se milostivě nedomluvíme mimosoudně, tak všechny čtyři děti vezme a dá je do jiné rodiny. Což je samozřejmě úsměvná představa, ale riskni si to, viď… 

Tenhle návrh jsem teda zase stáhla a doufala, že se opravdu domluvíme.

A jak to bylo v té době s kontakty? Muselo uplynout už zase hodně času. 

Poprvé se zase viděly na té případovce a pak pravidelně po tom měsíci, co byl domluvený. Tak to probíhalo i po tom neslavném soudu a po další případovce, kde byly domluveny další tři termíny. No a před tím posledním kontaktem jsme opět dostali informaci, že v tom pěstounka nebude pokračovat a kontakty budou znovu omezeny.

Takže jste znovu podali navrh k soudu… 

Takže jsme znovu podali návrh k soudu a teď už pár měsíců čekáme, co bude. 

A jak to teď je s kontakty? 

Teď je pěstounka sama překvapivě iniciativní, ale taky teď probíhají podle toho maxima, co byla ochotna sama zkousnout, takže po dvou měsících. Což je prostě málo, ale jsme teď rádi aspoň za to. Děti se vidí rády, pořád o sobě vědí, takže aspoň tak. Ten vztah je samozřejmě slabší, než byl. To mě hrozně mrzí.

Řešili byste to teď zpětně jinak? 

Určitě jo, ale po bitvě je každý generál, že jo. Ale doufám, že to úřadům přineslo aspoň takové ponaučení do budoucna jako nám. Když ti, jakožto člověku, který ty děti odtamtud chtěl dostat, úředník řekne, že je rád, že se vůbec udaly, tak je něco asi špatně… Ale kdyby aspoň někdo z nich přišel a řekl: Jo, paní Hlavová, tohle někdo pěkně podělal. Prověříme to a slibujeme, že holky budou v pořádku a kontakty zajistíme. Ale ne. Ještě naopak jsi ty za tu špatnou, že si do toho vůbec dovolíš rýpat. 

Vina

Vypadá to, že si to kladeš za vinu… 

No jéje. Já samozřejmě vím, že jsme v tom nevinně. Všichni nás ujišťovali, že na vztahu těch dětí to nic nezmění, že se budou vídat intenzivně dál, prožívat spolu to důležité… Ale nic z toho; a můžou za to jenom ty úřady, protože nám nevěřily. My jsme byli připravení je přijmout všechny čtyři, se vším všudy. Jenže odborníci nad odborníky nás přesvědčili, že to nebude fungovat. Tak hlavně, že teď to funguje výborně… 

Ale je těžké se odpoutat od myšlenek, že to mohlo být celé jinak a že jsme za nimi mohli jezdit dál, brát si je domů na víkend, prázdniny a pak třeba časem napořád. Vždyť my jsme tehdy ani nevěděli, že žádné zprostředkování krajem už nepotřebujeme. 

To jsou pořád vzdechy, že nejsou pěstouni pro sourozenecké skupiny, ale když se o ně přihlásíš, tak ti ty děti stejně nedají. Přitom my máme skvělou doprovodku i OSPOD; podpory, abychom to zvládli, by se nám dostalo…

My jsme vlastně, co se týče dětí, byli připraveni na všechno – a místo toho jsme potkali krásné, zdravé, usměvavé děti. Co jsme ale nečekali vůbec, že to nejhorší pro nás v celé pěstounské péči vzejde od dospělých. Ty kontakty byly přerušovány opakovaně, dokonce i v době, kdy byly holky ještě v kojeňáku. Tam to tak nějak i chápu, neměli s tím dobré zkušenosti a takhle malé děti se do hostitelky obecně nepouštějí. Ale aby dětem v těch kontaktech takhle ostentativně bránil jiný pěstoun? Na to jsme vůbec nebyli připravení. Ani by nás v tu chvíli nenapadlo, že je to možné. 

A dneska už to vnímáš jinak? 

Úplně. Totálně. Během těch dvou let se ze mě stal pomalu odborník na kontakty v pěstounské péči. Přečetla jsem spoustu studií a názorů a rozhodnutí ohledně tohoto tématu (taky je jsem o něm napsala zatím jeden článek pro Spirit); poznala jsem strašně moc lidí, kteří řeší podobné problémy. V životě by mě nenapadlo, že je tolik pěstounů, kteří těm kontaktům aktivně brání… 

A budu se opakovat, ale kdyby nám ty kontakty nezaručili, tak dneska nejsme tam, kde jsme. Protože bez toho „zaručeného“ slibu kontaktů bychom ty děti nenechali rozdělit. Nikdy. 

A jasně, já chápu, že se spousta pěstounů teď chytá za hlavu, že i ty dva měsíce by byly moc, ale ty děti spolu vyrůstaly, dva roky v ústavu měly jenom jeden druhého. Než jsme se o nich dozvěděli prostřednictvím toho nejmladšího my a začali jsme za nimi jezdit. Za dva roky, co tam byly, se o ně nikdo nezajímal, sakra! Vždyť už měly jít do mezinárodní adopce, protože kdo u nás by chtěl tři romské děti. Až jsme přišli my. 

Být to na nás, tak se můžou vídat klidně každý týden…