Přechodná pěstounka
Petra a její manžel jsou přechodnými pěstouny již sedmým rokem. Za tuto dobu předala několik dětí do adopce, dlouhodobým pěstounům, nebo zpátky do jejich biologické rodiny. I děťátko, které drží na fotografii v náručí, brzy po našem setkání předala do jeho nové, definitivní rodiny.
„Děti mají vyrůstat v rodině, úplně nejlépe v té své,“ popisuje svůj pohled na věc.
„Pokaždé, když děťátko přebírám, mísí se ve mně zvláštní kombinace pocitů. Vždy se jedná o příběh ohroženého dítěte, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Nejjednodušší, byť s nádechem určité melancholie, jsou případy, kdy se jedná o novorozence, jehož biologičtí rodiče dají ihned souhlas s adopcí. Miminko od nás odchází po uplynutí zákonem stanovené lhůty a vzniká nová rodina. Všem dětem s sebou dáváme Knihu jejich dosavadního života, kde jsou zapsané důležité momenty a chvíle jejich života – to, v jaké porodnici nebo v jakém babyboxu byly, kdy jsme si je přivezli domů, kdy se poprvé usmály. Nedávno jsem úplnou náhodou potkala rodinu s jedním naším pěstouňátkem. To dítě mě poznalo, ptalo se, jestli jsem to opravdu já, ta paní z knížky a jestli to miminko, které mám v kočárku, je u mě také jen na chvíli. Děti celý proces vnímají přirozeně, to jen my, dospělí, věci někdy až příliš komplikujeme. Po tomto milém a dojemném setkání jsem se opět přesvědčila o tom, že to, co s manželem děláme, má smysl,“ pokračuje ve vyprávění.
Přechodná pěstounská péče ale není určená pouze pro miminka a děti směřující do adopce. Proškolení pěstouni jsou připraveni přijmout i děti větší a i takové, které zažily opravdu ošklivé věci.
„Někdy je to hodně těžké. Například jsme měli v péči dítě, jehož rodiče byli obviněni z týrání. Po celou dobu našeho pečování se obvinění vyšetřovalo, psaly se různé posudky, vyslýchali svědci. Do toho jsme s těmi rodiči měli úředně doporučené schůzky, které končily úplně rozhozeným dítětem zvracejícím po
cestě domů a pak ještě celou noc. Pochopitelně je v takovém případě mojí povinnosti se s rodiči svěřeného dítěte vídat a nepřísluší mi nějak je hodnotit.
Bylo pro mě ale velmi náročné, že jsem neměla možnost do celého procesu mluvit, a nemohla jsem před těmito setkáními nám svěřené dítě chránit. Ačkoli jsem to právě já, koho stát uznal kompetentním o dítě pečovat, o těchto věcech rozhodují sociální pracovníci a doprovodné organizace.
I tento příběh má šťastný konec: dítko nakonec žije se svými rodiči, kteří se za podpory svého okolí naučili s ním správně pracovat. Je jim spolu dobře. Několikrát jsme měli to štěstí a náhodou jsme se potkali. Pokaždé jsme si s jeho maminkou dlouho povídaly a bylo skvělé se s nimi vidět. Vidět tu změnu,
pokroky, spokojené dítě a dobrou mámu. Vnímám takové příběhy vlastně jako malé zázraky a naplňují mě upřímnou radosti.”
Petra a její muž jsou jedni z prvních přechodných pěstounů u nás.
„Těší mě, že jsem u něčeho tak důležitého, jako je pomoc dítěti. Když jsem unavená nebo třeba rozzlobená na systém, vybavím si některé z „našich dětí “ a to, co by s ním mohlo být, kdybychom my, přechodní pěstouni, nebyli. Vzpomenu si například na holčičku, kterou nám dovezli v jejích devíti měsících. Oba rodiče měli problém s drogami a malá byla hodně zanedbaná. Vystrašená, hladová, opruzená. Její táta zmlátil mamku tak, že skončila v nemocnici a on v kriminále. Volali nám ve tři odpoledne a v pět už byla u nás. Měla jsem ji v náručí snad celý měsíc, než se uklidnila a začala se usmívat. Dneska je z ní nádherná a šikovná holčička a je se svou mamkou, která se ze závislosti vyléčila
a o malou dobře pečuje. V době, kdy byla maminka po detoxu a čekala na nástup do léčebné komunity, neměla kde být, a tak jsem ji vzala k nám domů. Viděla jsem, že malou miluje. Nakonec jsem je odvezla do léčebny přes půl republiky a dodnes se s nimi vídám. Myslím, že jsme s manželem byli první a také jediní, kdo mamince věřil, že to může zvládnout. A nemýlili jsme se.“
Děti , které přechodní pěstouni dostávají do péče, jsou děti „rozbité”. I novorozenec, který zůstane pár hodin bez blízké osoby, cítí prázdno. Dokázalo to bezpočet výzkumů a bylo o tom napsáno množství odborných pojednání. Přechodní pěstouni dělají neuvěřitelně důležitou práci – pro dítě zastávají roli
těch nejbližších lidí, rodičů. „Rozbité” děťátko se léčí pomocí dotyků, houpání, hlazení. Potřebuje cítit hlavně bezpečí. Krmení, koupání i vycházky se musí přizpůsobit jemu, ne jim. To platí i pro starší děti, které se navíc často musí vyrovnávat s těžkými věcmi, které zažily. Právě na to potřebují mít „svého“ člověka a důvěřovat mu, potřebují klid a individuální přístup. A to žádný ústav nezajistí.
Přechodní pěstouni ano.